24 & 48 h Self-Transcendence Race Kladno 2024 (CZ) aneb (ne)smyslnost dobrodružství

„I kdyby má lyra hrála falešně a falešně zpíval sbor, který vedu, jediné, co v životě nikdy nesmím zničit a dopustit, je rozpor se sebou samým.“

Sókratés, Platonové dialogy

Na závody v Kladně, jsem se moc těšil, ale po loňských problémech se zády také přistupoval s velkým respektem. Záda drží. Rok strávený posilováním a cvičením je vidět a cítit. Závod je to, ale dlouhý a docela těžko něco předvídat, takže mým jediným cílem pro letošní rok bylo abych byl 24 hodin na nohou, děj se co děj. A to se povedlo a proto jsem spokojený, ale popořadě.

Do Kladna přijíždíme v pátek, pozdravím se se závodníky, kteří krouží 48 hodinovku a jdu spát. Celou noc se strašně potím, ráno jsem nějaký divný, ale říkám si, že je to dáno asi teplotou a cestou. Plánuji běhat volně, ale pořád až do konce, takže opravdu začínám velmi volně, ale k mému překvapení, běžím opravdu strašně volně a mám dost vysoké tepy, je vedro 33C a dusno jako v prádelně. Po hodině běhání jsem promočený od potu jako kdybych proběhl sprchou. Takže leduji, pořád leduji a snažím se pít a doplňovat minerály a sůl. Po cca 10 hodinách běhání jsem překvapený jak strašně pomalu běžím a jak to vůbec neutíká. Večer přichází první problém v podobě zvracení a velmi rychlé návštěvy záchodu. To byl sprint na WC = Usain Bolt hadr! Jsem totálně prázdný, nohy jsou jako gumové, celý se třesu, ale vím, že to zas přejde a bude lépe, kolečko se projdu a pomalu začínám zase běhat, ale bohužel nohy by chtěly, ale energeticky jsme prázdný. Snažím se něco sníst. Po prvním jídle mi nic není, tak postupně začínám jíst více, ale po chvíli klidu se záchodové kolečko opakuje znovu. Takže se rozhoduji, že nebudu nějakou dobu nic jíst, ale pouze pít. Rozkaz zněl jasně, vydržet 24 hodin na nohou, takže je zajímavé, že ani během těchto problémů mi ani jednou neproběhlo hlavou, že bych to mohl zabalit. Nastavil jsem si to tak, že i kdybych se měl plazit, tak na trati vydržím do konce závodu. A hlava mě podržela, na rozdíl od žaludku.

Zbylou část závodu se prostě snažím nějak přežít. Po několika hodinách bez jídla, nad ránem začínám pomalu zase něco jíst a žaludek drží, takže postupně přidávám jídla, ale jsem tak unavený, vypocený a prázdný, že poslední hodinu si musím kilometrový okruh dělit na 2-3 části a dělat si pauzy, protože nejsem schopný ho zvládnou na jeden zátah. I přesto, ale poslední hodinu závodu jsem zažil zatím pro mě osobně jeden z nejsilnějších zážitků během závodů. Na trať si závodníci berou sebou rodinné přislušníky, známé a přátele, kteří s něma obkrouží jeden nebo dva okruhy. Vím, že by se to nemělo, ale jsem rád, že organizátoři přimknuli oko, protože to byla totální oslava pohybu a společné radosti z konce běhu, kterou jsme společně prožívali 24 hodin a společně tvořili, něco co se nedá popsat slovy a uzavřít v nějaké myšlence. Bylo to něco tak intenzivního a krásného, že i když to teď píšu a připomínám si ten pocit tak mám husí kůži. Čistá esence pravdivé radosti, sdílená s jinými! Vzhledem k počasí, mému žaludku jsem se závodem spokojený a rád se k němu budu vracet. Bohužel druhý den po závodě, dostávám horečku, bolí mě hlava, záda a po dalších dvou dnech ztrácím čich a chuť. Covide vítej znovu! Bohužel to postupně dostáváme všichni, celá rodina. Naštěstí děti to přejdou jenom lehce. Teď co to píšu, to jsou 3 týdny od prvních příznaků a pořád se cítím, že nejsem v pořádku, jsem schopný spát 10 hodin a vstát unavený (což se mi nikdy nestalo) a pořád mám pocit neoddechnutí, ale každý den je to pomalu lepší. Tolik ke Kladnu.

V poslední době jsem začal běhat okruhové a asfaltové ultra běhy. Je to pro mě dost výrazný přechod po horských ultratrailech. Po pravdě kdyby mi někdo před pár let nazpět, řekl že budu běhat na asfaltu a na okruhu, pořád do kola, tak bych mu řekl, že se asi zbláznil. Některé věci musí v člověku dozrát, musí si je sám najít, vyhmatat a pak dávají smysl. Dávají smysl mně a teď a to je důležité, abych byl v souladu se sebou samým, ne s trendy nebo módou. Uvědomil jsem si, že se na těchto druzích závodů cítím na místě, splněný a hrozně mě to baví a naplňuje. Nejde totiž tolik o to co je kolem nás, ale co máme v sobě. K tomuto pochopení jsem, ale musel dojít sám a časem a jako puzzle to všechno do sebe zapadlo. Během těch hodin kroužení, mi došlo to o čem psal Thoreau ve Waldenu, Platón v dialozích, nebo Heidegger, že to kolem nás je pouze druh tapety, na který si promítáme, náš vnitřní svět. Bylo to velmi osvobozující. Pochopil jsem, během kroužení koleček pořád do kola, že v jistém momentě, je ten dlouhý běh po stejné trase, velmi podobný cyklům a návratům. Když máte tolik času a nemusíte řešit, trasu, navigaci, další občerstovačku, počítat kilometry a čas do dalšího údolí, tak najednou vám zůstane moře času na to být reálně a dlouho se sebou samým. Na co v obvyklém životě nemáme čas, nebo nechceme mít čas, raději se podíváme do telefonu, na televizi nebo budeme více pracovat (poslední pilíř tradičního světa). Ono totiž být se sebou samým, může vést k nepříjemným dialogům. A jestli člověk je pouze rozhovor a nic víc, jak to říkali staří řekové, tak tento rozhovor je osvobozující, ale zároveň může být bolestivý. Když si začneme připouštět vlastní chyby, vlastní smrtelnost a pomíjivost, tak to pro nás lidi západu, kteří jsou naučeni adorovat výkon, moc a sílu, vzbuzuje často pocit strachu a paniky, které se raději chceme vyhnout.

V tom dlouhém běhu, po stejné trase, máte ale dost času aby si znova a znova promýšlet všechny (ne)důležitosti vlastního příběhu. A já jsme díky těmto závodům pochopil nesmysl dobrodružství, kterému jsem také kdysi věřil. Bohužel definice dobrodružství jako produktu, který je na prodej a každý si jej může koupit je pouze marketingovou iluzí. Na vrcholu pyramidy konsumace už dávno není fetiš věcí, marketingoví guruové, zjistili, že potřeba vlastnit hodně barevných věcí je omezená. Omezena prostorově, časově i opakovatelnosti věci samotných, na rozdíl od fetišizace zážitků, které nemají hranice, a které když se dobře uchopí, tak vznikne neomezený trh bez hranic. Viva konzumace zážitků! Cestování a dovolená (dovolená - je nám dovoleno) se tak proměnilo na honbu za užíváním a dobrodružstvím. Nic není více vzdálené Homerově Odysseovi, Marco Pólu, Jacku Londonovi a jiným, kteří se vydávali vstříc nezmámenu světu, aby v cizině pochopili smyls lásky, domova a vlastní maličkosti. Obchodní konstrukce cestování jako dobrodružství je novým obchodním modelem, který k nám proniká až z postmodernosti. Jak to souvisí s mým běháním? Kdysi jsem se také opíjel placeným, nalajnovaným, uspořádaným a kuchařovým návodem na horská dobrodružství. Krok po kroku, ke štěstí, ale po cestě nezapomeňte vše zaplatit a koupit si věci, bez kterých by to nebylo možné. Nebylo možné?

Hledání dobrodružství (což samo o sobě není dobře), je umělou formou hledání, ve které se snažíme dostat z nudného a bezpečného světa dneška do světa nepředvídatelnosti a nejistoty. Jako společnost bezpečnosti, jistoty, musíme mít všechno naplánované, předvídatelné, kdy na všechno musíme mít plán na budoucnost, kdy musíme být zajištěni a zajišťovat zajištěné bezpečí. V tom nám, ale uniká to co se děje teď v přítomnosti. Bezpečený život plánu je životem budoucnosti, bez přítomnosti (přítomnost – být při-tom teď a tady). A tak nám trh podsouvá hotové kuchařky na prožitek dobrodružství, na nalezení smyslu života a objevuji se všeho druhu koučové, kteří nás mají provést bezpečně a jistě místy, které ještě do nedávna byla plná ontologického strachu a napětí. Jak to kdysi dobře napsal Theodor W. Adorno (Schéma masové kultury): „Ve vysoce industrializované společnosti je tak nová věčnost argumentem pro masovou kulturu, duchovní potřeby konzumentů se přizpůsobují materiálním.”

Nechci aby to vyznělo, že mám něco proti ultratrailovým závodům v horách nebo dlouhým běhům obecně, vůbec ne, přímo naopak! Jde mi jen o to, uvědomovat si jisté mechanismy a definice, které vytváří dojem cesty, pochopení a dobrodružství. Tak jako vím, že nemá smysl nic moc si plánovat, tak stejně vím, že k cíli vedou různé cesty a pro někoho to může být cesta horských nebo silničních ultra běhů. Tak jako v mém případě. Je to spíše pokus a prosvětlení širšího kontextů sportů a dobrosružství v dnešní době. Stará definice, říká, že když sportuje mnoho lidí, tak to není známka zdravé doby, ale přímo naopak, je to známka velmi nemocné doby. Svět materiálních jistot a metafyzické prázdnoty, svět dneška, je světem úzkosti a paniky, kde máme velkou potřebu hledat všechno ve vnějším světě, všechna řešení musí přijít rychle, hned a na jedno kliknutí, ale hlavně s jasným časovým harmonogramem úspěchů. Což je, ale v přímém rozporu s námi samými, protože, co když bytí samo o sobě, je úspěchem? Abychom to pochopili, ale potřebujeme více přijetí, vroucnosti a laskavosti, která je ale ve světě, který je postavený na obdivu k výkonu a moci, velmi nedostatkovým zbožím. Pierre Bourdieu (La Misère du monde) to skvělé pochopil: “Být si vědom mechanismů, které činí život bolestným, dokonce nesnesitelným, neznamená jejich neutralizaci.”

Často dětem před spaním čtu knížku od Petra Síse, Tibet – Tajemství červené krabičky, která je zakončena krásným citátem Vladimíra Nabokova z knihy Dar. Dovolím si jej vypůjčit a zakončit toto rozjímání právě tímto úryvkem:

- V této poušti se zachovaly stopy starodávné cesty, po níž šest století přede mnou přešel Marco Polo: je značena hromadami kamenů. Stejně jako jsem kdysi v tibetské roklině zaslechl zvláštní hluk, podobný dunění válečných bubnů, jenž vyděsil naše první poutníky, tak jsem v poušti za písečných bouří rovněž viděl a slyšel totéž co Marco Polo: „Šalebný šepot duchů, kteří Vás zavedou mimo cestu“ a podivné chvění vzduchu, nekonečný postup vzdušných vírů, karavan a přízračných armád, přicházejících vám naproti, tisíce přeludných tváří, které nehmotně táhnou na vás, skrze vás, a náhle se rozptylují... Když ten velký cestovatel ležel na smrtelné posteli, shromáždili se u něho jeho přátele a naléhali, aby se zřekl toho, co jim v jeho knize připadalo k nevíře – aby otupil jejich zázraky soudnými škrty; on jim však odpověděl, že nevylíčil ani polovinu toho, co ve skutečnosti spatřil. -