24 & 48 h Self-Transcendence Race Kladno (CZ)

„Existují chvíle, kdy ty oči uvnitř vaší hlavy na vás hledí zpět.“

Charles Bukowski

Moc se mi nechtělo do toho textu, protože psát o zklamání je vždy mnohem těžší, než o závodě, který se Vám povede. Takže hned na začátku, aby bylo jasno, Kladno považuji za velké zklamání a níže se pokusím popsat důvody, ne jako výmluvu, ale jako pokus o to dobrat se důvodů tohoto stavu a možná to bude pro někoho zajímavé, poučí se s mých chyb a tudíž mu to pomůže. A možná je to všechno úplně jinak. Tak či tak, terapeutické okénko tímto považuji za zahájené.

24 hodinovku na Kladně jsem si dal jako jeden z hlavních cílů tohoto roku a proto mě dvojnásob mrzí tento nepovedený závod. Před startem vše probíhalo v pořádku, cesta, ubytování, jídlo všechno šlo hladce a bez problémů. Na místo konání akce přijíždím v pátek, kde se dozvídám, že bohužel Palo končí svůj běh na 48 hodin, což mě mrzí, myslel jsem, že během soboty nějaký čas spolu strávíme, ale tak snad příště. Jeho důvodům, ale rozumím velmi dobře. V den závodu se cítím skvělé a začínám mít pocit, že vše jde až moc hladce. Před závodem jsem si přichystal jídlo a pití v formě samoobsluhy, na papíře to všechno dávalo smysl a čísla se schodovala (počet kalorií atd.), ale v samotném závodě už to tak hladce nešlo.

PRVNÍ CHYBA. Jídlo. Spočítal jsem si kolik cca kalorií spálím během hodiny a snažil jsem se tomu přizpůsobit jídlo aby pokrylo tento výdej. Čísla souhlasí. Fakticky, ale během závodu zjišťuji, že tyčinky a nápoje od firmy Maurten nejsem schopný po nějakém čase strávit. Samozřejmě jsem všechny tyto produkty používal už od zimy abych si na ně zvykl, ale něco jiného je 3-4 hodinový tréning a 20+ hodinový běh. Po cca 10 hodině, se na tyčinky a nápoje Maurten nemůžu ani podívat. Z druhé strany jejich gely jsem schopný používat bez problému během celého závodu. Mám připravené naštěstí i jiné nápoje od firmy SIS, které v kombinaci s jejich gely se mi velmi osvědčily a během celého závodu jsou právě produkty této značky, které mě pohánějí dále. Bohužel když jsem měl v plánu jíst a napít se, tak jsem pořád dokola zkoušel produkty Maurten (nevím sám proč?) a po nějaké době jsem začal podvědomě odkládat pití a jídlo na později. Takže moje první velká chyba. Bez paliva to nejde a když vám něco nechutná tak je to špatně. Z druhé strany, možná můj žaludek myslí v ekonomických kategoriích a když spočítal cenu za produkty Maurten a vydělil je počtem spálených kalorií, tak došel k výsledku, že je to vzájemná a nesouměrná konstanta. Prostě žaludek je někdy více než mozek! Příště prosím, ale o informace dříve.

Navíc jsem se rozhodl, že před Kladnem by bylo dobře ještě trochu zhubnout, v terénu pár kilo navíc není problém a hlavně z kopce dolů je to pozitivum, gravitaci neochčiješ. Na silnici, je ale každé kilo navíc znát, ale před dlouhým závodem asi není nejlepší nápad dodržovat dlouhodobý energeticky deficit. To „dlouhodobé” palivo pak prostě chybí.

První hodiny běhu mě moc nebaví, trochu se nudím, nevím jaké mám zvolit tempo a po cca 2 hodinách začínám mít pocit, že se mi moc dobře neběží, ale nepřikládám tomu moc velký význam a pokračuji dále, v hlavě počítám další kola, tempo, snažím se vyřešit pradávné záhady Aztéků, důvod vzniku červí díry, poločas rozpadu příslušných izotopů a rychlost tání ledovců v Grónsku. To vše samozřejmě vyřeším během několika málo minut a zase se začínám nudit, ale pokračuji v tempu, které jsem si vypočítal na základě doby a úhlu dopadu slunečních paprsků, který kříží moji levou nohu s pravým zápěstím na 0.66km trati a to vše krát 259 a mínus 25678. Tempo přesně zvolené mi narušují první dvě bouřky s přívalovým deštěm během prvních hodin závodu. Kupte si raději hodinky, protože ten papyrus, na kterém jsem prováděl výpočet tempa běhu není moc vodoodpudivý.

DRUHÁ CHYBA. Špatné tempo. Snažil jsem se držet pomalé tempo běhu na začátku a nikde to nehnat, tzn. 5.35-5:45, pak jsem si řekl, že začnu pomalu zvolňovat, ale teď vím, že jsem měl tempo snížit více a rychleji, 10 nebo 15 sekund pomaleji na začátku závodu, znamená na konci závodu 1-2 minuty v tempu rychleji. Nikdy jsem, ale neběžel tak dlouhý silniční běh, byla to moje premiéra a jako trailák, jsem nevěděl do čeho moc jdu. Sice jsem na jaře běžel Big Bear’s Backyard Ultra na Slovensku, ale tam je denní okruh vedený lehounce houpavou polní cestou, což se může zdát skoro jako rovinka, ale i drobné převýšení a polní cesta v konečném důsledku dlouhého běhu znamenají, že se namáhají různé svalové partie což při silničním závodě není. Tam je to pořád se opakující stejný pohyb jedné svalové partie, na což nejsem s hor zvyklý. Do budoucna teď vím, že na tom budu muset zapracovat, bez toho to nejde a také jsem pochopil proč skvělí ultra silniční běžci neběhají skvěle horská ultra a obráceně, až na pár výjimek. Silnice je opravdu jiný druh sportu/běhu. Po této zkušenosti jsem to pochopil úplně.

Kolem 8 hodiny běhu, mě to začíná bavit, mám rád ten pocit, když jsem unavený a všechno se začíná odehrávat v ultra tunelu. První část závodu, mě také povzbuzují kluci a Karo což je skvělý pocit a zkušenost, protože všechny dlouhé závody jsem vždy běžel bez podpory, bez pomoci, vždy sám. Punk! Když slunce začíná pomalu zapadat, začínám cítit tlak v bederní páteři, ale zatím to není nic hrozivého a moc nad tím neuvažuji, během dlouhých běhů vždycky něco někde bolí a táhne. Mám štěstí, že noc je dost jasná a tak můžu dále tempo určovat podle rotační rychlosti hvězdy typu B, Achernar a odrazu mého velkého ega na šestém stromě, páté větvi zprava a na 128 listu zleva. Bohužel kolem půlnoci, to znamená po 12 hodinách běhu tento list spadl, taktéž jsem i já metaforicky upadl do temnoty.

TŘETÍ CHYBA. Záda. Už nějakou dobu bojuji s bederní a krční pateří, ale vždy se to nějak dalo a nakonec to vše bylo v pořádku. Tak, tady jsem pochopil, že musím se zády začít něco dělat pořádně a hned, protože když to budu i nadále pořád jenom odkládat a jenom drobně „léčit”, tak se to v budoucnu posere totálně. A ono se to posralo, akorát v Kladně. Po 12 hodinách, začínám svoje největší ultra-galeje v životě, záda mě bolí opravdu hodně, ale jako hodně!

Před startem jsem si v hlavě nastavil hardware tak, že budu až dokonce bojovat ať se děje co se děje. A kdo mě zná ví, že když se „zaseknu” tak držím, stejně jako pitbull. Takže jsem se i přes velkou bolest, rozhodl, že budu dál pokračovat, cupitám, poté střídám běh s chůzí a na konci už jenom chodím, protože nejsem schopný běžet, bolest je tak velká, že když se pokouším rozběhnout, je to k nevydržení i nějaká ta slza bolesti ukápla. I přesto jsem rozhodnutý, že i kdybych měl jenom chodit, tak to dotáhnu do konce. Když se rozednívá, tak žádná úleva, která bývá často spojená s ultra, se nedostavuje. Spíše obráceně, záda bolí ještě více a pomalu, už nejsem schopný ani chodit. Do toho se dostavuje špatná energetická bilance, takže dochází i poslední zbytky síly a naděje. Jsem zklamaný, naštvaný, nasrány, všechno mě hrozně frustruje a sráží dolů. Když vidím jak běžci běhají, tak jsem vzteklý na svoje záda na sebe a ne všechny okolo. Okruh o délce 1 km nejsem schopný zvládnou na jeden zátah a v polovině se musím zastavit, lehce protáhnout a poté teprve můžu pokračovat dále. Ráno mi zdravotníci sice tejpují záda, což drobně pomáhá, ale stejně bolest je už tak velká, že už to nic nedokáže změnit. 9 hodin utrpení, 9 hodin jsem končil, 9 hodin jsem to hlavou tlačil dál a dál, 9 dlouhých, nekonečných hodin, 9 hodin, ve kterých jsem prožil několik životů, bylo to opravdu kurevsky dlouhé!

ČVRTÁ CHYBA. Silnice. Málo dlouhých silničních běhů. Bez silničních objemů se to prostě nedá. Je třeba se více zaměřit na silniční objemy, protože jsem to nikdy moc neběhal, kdysi jsem běhal v 80% pouze v horách a silnici jsem bral pouze jako nutné zlo. Na takové závody, je ale potřeba více naběhat na silnici, bez toho to prostě nejde.

Během mého utrpení mě povzbuzuje Rostislav Kamrád, se kterým jsem se poprvé potkal na již zmiňovaném Big Bear’s Backyard Ultra na Slovensku. Po každé když mě míjí, mě hecuje, popohání dále, což mi opravdu dost pomáhalo a vždy mě to na chvíli vytáhlo z ultra tunelu bolesti a jsem mu za to moc vděčný. Jak je to přísloví, že někdy jedno slovo nebo jeden úsměv je více než celý jeden život. Kámo velké díky! Tohle to je pro mě vyznám slova ultra komunita. Mimo to, tento borec zvládl tento závod skvěle, klobouk dolů!

Po cca 21 hodinách jsem rozhodnutý to doklepat do konce, ale kolem 9:00 na Kladně začíná průtrž mračen a černo jako v Mordoru, už nedokážu najít v sobě motivaci do dalších kol, běžet ani chodit už moc nemůžu a tak se rozhodnu ukončit toto trápení po 122 km. Jsem zcela vyčerpaný, ani ne tak fyzicky, jak psychicky neustálým bojem s bolestí a sebou samým. A jsem hrozně zklamaný!

Všechny předchozí horské běhy jsem dokázal běžet rychleji než silniční závod v Kladně. Například : Wiekolud Ultra 121km, 5300 = 16hodin a 1 minuta, Istria 108km, 4500 = 16hodin, 12minut (a posledních 20km s úpalem) i tu blátivou koupel ze sněhovou vánici na konci jménem UTMB a také jarní závod z tohoto roku Big Bear’s Backyard Ultra 108km = 12hodin a 35min, to vše jsem běžel rychleji než Kladno. Takže jsem počítal, že na Kladně těch kilometrů natočím mnohem více a proto jsem tak zklamaný z výsledků a samotného průběhu závodu. Na druhou stranu, jsem konečně poznal ten pocit, který jsem doposud znal jenom z videí, když běžec už není schopný udělat téměř ani další krok. Doposud jsem si myslel, že to je nějaká blbost, že přece chodit člověk může vždy a po nějakém čase jde také běžet, nechápal jsem tyto videa. Až do Kladna. Pokora. Nečekal jsem, že dostanu tak po prdeli na silničním závodě, který se odehrává na okruhu o délce 1 kilometru. To byla velká škola a velmi bolestivá. Pochopil jsem stav, když mozek vydává nohám rozkaz k pohybu a nohy (ne)reagují se zvláštním zpožděním. Prostě něco jako české dráhy.

PÁTA CHYBA. Chybějící pokora. Tak moc jsem se soustředil na závod, bolest a běh, že jsem zapomněl na nejdůležitější věc a to je vděčnost za to, že to vůbec můžu dělat, protože jsem si vědom toho, že to není dáno každému. Často, když během závodu přijde nějaká ta krize, tak právě tento pocit vděčnosti i uvědomění si podstaty toho, že jsem si to vybral sám, dělám to dobrovolně a ne každý má takové štěstí, tak je to často ten zlom, který mi pomáhá dostat se s krize. Tady jsem na to zapomněl.

Mimo to, abych nekončil tak pesimisticky, tak se snažím vždy v tom najít i nějaká pozitiva. V největší temnotě je přece také nejvíce světla. Jde o to, jak se na to člověk chce a bude dívat. Takže to beru jako bolestivou, ale nutnou součást hry, jako motivaci pro další období a pro další závody. Samozřejmě jsem si dobře vědomý pasti plánování, jak to říkali staří Řekové: „jestli chceš rozesmát bohy, řekni jim své plány.” Jestli, ale všechno dobře dopadne a vzájemné postavení planet a dolní konjunkce Země a Slunce budou v rovnováze a vesmír neexploduje, tak příští rok se do Kladna zase vrátím, musím napravit výsledek, ale hlavně pocit ze sebe sama. Když se člověk rozhodne, takové věci dělat (ultra běhání), tak musí být trochu šílený a trochu odvážný (neplést s pýchou) a nedílnou součásti šíleností a odvahy je neúspěch, ale jde o to nenechat se odradit, umět se zase zvednout a jít dál. Prohra neznamená konec, konec znamená zanechaní dalších pokusů. Tak za rok, zase a lépe.

„Porážka vás může posílit stejně, jako vás oslabí výhra.“

Charles Bukowski