24-hodinovka Plzeň 2024 (CZ) + souhrn roku 2024

"To po čem člověk velice touží, je ve chvíli uskutečnění vždycky zklamáním: neboť toužením jako by si člověk odžil svou radost dopředu.”
Sándor Márai

Moc jsem se těšil na závod do Plzně, jelikož to měla být moje první 24-hodinovka na dráze. A když je něco jednou po prvé, tak je to jako první sníh, první úsměv dítěte, první polibek, zůstává to v paměti déle než zbytek události. Bohužel moje po prvé na dráze neskončilo moc dobře.

Po závodě (6-hodinovka v Bratislavě) jsem se nachladil a jako, že dost. Čekal jsem na vyhlášení, které bylo kolem 3:00 ráno a převlékl jsem se jenom částečně a to stačilo. Unavené tělo, plus zima, plus vlhké oblečení, rovná se průser. Člověk to všechno ví, ale stejně se pak v reálu chová někdy dost hloupě. Takže následovala antibiotika, odpočinek a příprava na Plzeň. V říjnu šlo, ale všechno podle plánu, až někdy nad plán a byl jsem příjemně překvapený, že běhám rychleji a na nižších tepech a to mě ještě více motivovalo na závod v Plzni.

I přes tento neúspěch, jsem si ten závod podivným a nesrozumitelným způsobem užil a nechápu to ani já sám. Už během toho pokosu o běhání na dráze v Plzni, jsem kromě pocitu únavy a zmaru, měl velmi silné pocity radosti, vděčnosti a zvláštního uspokojení z toho, že tam vůbec jsem. Lidský mozek je zvláštní orgán a přesto mě po tolika letech skoro každý den dokáže něčím překvapit. A umět se nechat překvapit je krásný dar, plnost radosti je v malých věcech – pleroma. Tolik ve zkratce a běhu do ztracena v Plzni.

Rok 2024 byl pro mě prvním rokem kdy jsem se rozhodl na 100% věnovat silnici. V loňském roce, po návratu k běhání, jsem ještě kombinoval trail a silnici a bylo to o ničem. V tomto roce jsem se plně soustředil na silnici a vidím velký posun, ale také vím, že to bude chtít ještě trochu času abych si na ty silniční ultra běhy trochu zvykl. Někdo dokáže kombinovat trail a silnici, já bohužel moc ne. Vzhledem k tomu jaký jsem antitalent, tak se musím zaměřit na jednu disciplínu, vytrvat několik let a pak uvidíme. Takže první silničářská sezóna je za mnou. I když to byl můj první silniční rok, tak jsem s ním velmi spokojený.

Dohromady jsem běžel 6 závodů, 2x se mi povedly skvěle (2x druhé místo na 6-hodin), 2x nevyšly úplně podle představ, ale i tak jsem spokojený (Kladno, Czech Backyard) a 2x závody se moc nepovedly (Plzeň a Backyard v Žilině). Na první rok, je to pro mě více než dobré, ale zjistil jsem také, že musím něco změnit. Je třeba změnit svoje zvyky a návyky a dát tomu jiný a nový impulz, takže jsem na příští rok hodně zvědavý a moc se těším.

Čím více běhám silniční ultra, tím více mám pocit, že to je to, co jsem měl dělat už dávno. Cítím se prostě na místě, šťastný a moc mě to baví, mnohem více než horské traily. Je to zvláštní, kdyby mi to někdo řekl, několik let nazpět tak bych se mu vysmál. V trailech se měl často pocit, jako na houpačce, dobré – špatné a nejde o výsledky a časy v závodech, ale o pocit, který jsem měl během běhání po horách. Na silnici je to konstantní radost, rovná přímka jako silnice, přímka radosti.

Pro mě samotného je dost zvláštní a nečekané. Na silniční závody se vždy těším, před horskými jsem měl starťáka. Na silnici si to užívám i když mi to neběží a když se trápím. Na trailových závodech, když jsem se trápil tak jsem se trápil a stejně jak je terén vlnitý na těchto závodech tak moje pocity byly podobné housenkové dráze. Na silnici mám konečně pocit, že jsem našel na 100% něco, co mě sakra baví a naplňuje a mám to opravdu moc rád. Skvělý pocit!

Takže příští rok zase na viděnou.