2x běh na 6 hodin Dąbrowa Górnicza (PL) a Bratislava (SK) 2025

„Pakliže trenuješ, dosahuješ harmonizace života. Aspoň já si tak život ladím. Je to nezbytnost.”
David Vávra

Je to už dlouho po závodech, ale nějak jsem si nemohl delší dobu uspořádat myšlenky k tomu, abych sepsal alespoň pár řádků k těmto dvěma závodům. Z odstupem času to zase vidím jinak, z větší perspektivy a všechny problémy teď začínají do sebe zapadat.

Na 6-hodinovky jsem se chystal celou zimu, začal jsem spolupracovat s Milošem Škorpilem, který mě vedl k dosažení cílů, kterým bylo 70km. Začátek zimy byl dobrý, změna tréningu mi určitě pomohla a hodinky v podstatě co týden posouvaly všechny svoje metriky do zatím mně neznámých výšin. Jak to, ale často bývá, přišel náraz do zdi. Od podzimu jsem se trápil se zdravotními problémy, které způsobily moje předčasné ukončení běhu na 24 hodin v Plzni. Následovaly kontroly, antibiotika a další kontroly a další antibiotika a tak pořád do kola. Když už jsem měl pocit, že je to vyřešené a začal jsem normálně běhat, objevil se problém s rameny, který mě další 2 měsíce omezoval v normálním životě.

Počet neprospaných nocí, vleklá únava a frustrace by se tehdy daly asi krájet. Bylo to velmi nepříjemné období. Když nemůžete spát několik dnů po sobě, tak se to opravdu propíše do vašeho života, více než by se na první pohled mohlo zdát. Snažil jsem se nějak běhat, ale bylo to jako tahání těžkých sání z močálu. Na začátku března to začalo pomalu ustupovat a já jsem se snažil běhat podle Milošova plánu, ale už jsem začínal cítit, že nedostatek regenerace je více a více znát a já jsem po dlouhých bězích pořád více unavený. A na další běhy jsem neměl vůbec chuť ani náladu, ale jelikož tabulka musí souhlasit, tak jsem běhal podle plánů. Což samozřejmě vedlo k velké únavě a slabší imunitě. Vyústilo to týden před prvním závodem na 6 hodin v Dąbrově Górniczej, dostal jsem střevní chřipku a horečky. Organizmus mi sám vystavil stopku. Dva dny před závodem jsem už byl schopný něco sníst, tak jsem se rozhodl, že to zkusím a uvidíme.

Na místě závodu už byli připravení Bára, Mates a Rosťa, takže o dobrou náladu bylo postaráno. Nedával jsem si žádné cíle, protože jsem opravdu cítil, že energeticky jsem na tom pořád dost bídně. Tomek Waszkiewicz, ředitel závodu, připravil hezkou trasu, okruh v parku, který byl dost členitý, možná ne nejrychlejší, ale za to to velmi rychle ubíhal, protože se na okruhu pořád něco dělo. Závod jsem se snažil běžet rovným tempem, začínal jsem první tři hodiny s tempem okolo 4:50 - 5:00, ale kolem 4 hodiny jsem se začal cítit podivně prázdný, ani ne tím, že bych nepřijímal dostatek kalorií během závodu, ale byl to takový tupý pocit energetické prázdnoty, kdy organizmus nemá z čeho brát. Pár krát jsem to zkoušel Zátopkovým způsobem nakopnout (Když nemůžeš tak přidej.), ale zjistil jsem, že když není energie tak nepřidáš, protože není z čeho brát. Prostě plně natankovaná Škoda 120 bude rychlejší než Ferrari bez paliva, tam nic nevymyslíš. Takže na konec jsem spokojený s tím co jsem zaběhl. Kluci běželi oba skvěle a ještě jednou jim patří velké gratulace! Celkově to byl velmi hezký závod, se super organizací a vše klapalo perfektně.

Druhý závod na 6 hodin byl měsíc po Polsku, což se později také ukázalo, ne jako ideální řešení. Týden jsem si odpočinul a měl jsem pocit, že jsem zregeneroval, ale kdybych jenom tehdy věděl, co vím teď! Aktuálně jsem v procesu skládání puzzle zdravotních problémů z několika posledních let. Ale o tom, později, až celé puzzle složím. Takže zpět k závodu v Bratislavě. Měl jsem pocit, že jsem odpočatý a připravený na závod. A těsně před závodem se mi běhalo dobře a myslel jsem, že těch 70km by mohlo padnout. Okruh je rychlý, jedná se o večerní závod, co jsem na konec zjistil mi sedí, ale …

Hned po prvních 10km cítím, že se mi neběží vůbec dobře, tempo pomalé, tepy nízké a pocit podivné únavy. Ne nebyla to fyzická ani psychická únava, kterou už dobře znám a už jsem se také za ty roky dobře skamarádili, bylo to něco jiného. Snažil jsem se držet rozumné tempo, ale po prvních 2 hodinách/24km běhu jsem byl hotový a další celou hodinu jsem uvažoval kdy to zabalím. Po třech hodinách si říkám, že alespoň potrénuji obecnou vytrvalost a přestávám se dívat na hodinky a počítat kilometry a jenom si běžím svým tempem. Po 5 hodinách běhu kouknu po dlouhé době na hodinky a zjišťuji, že když se zmáčknu a zrychlím v poslední hodině tak to možná vyjde i na nový osobáček. A také zjišťuji, že jsem celkově na 4 místě a kluci přede mnou nejsou zas tak daleko. Rozhoduji se tedy, že to nakopnu a poběžím do momentu, až mi dojdou totálně síly. Prostě vabank. Ani nevím kde se ve mně najednou vzalo tolik energie, poslední pár kilometrů (60-66km) se snažím držet tempo výrazně pod 5:00, což mi už vůbec nechutná a hodně si dávám. Odměnou za to je nový osobák na 6 hodinovce, 2 místo v kategorii a 3 místo celkově. Takže na konec, přes to že pocitově to byl asi můj nejhorší silniční ultra běh tak jsem v tom závodě dosáhl, více než jsem čekal. A i přesto, že jsem neodběhl těch plánovaných 70km, tak jsem moc rád a moc si toho výsledků vážím. A nejde tady o čísla, které nejsou světoborné, ale o ten pocit překonání sebe sama a zdolání další zdi ve své hlavě. Každý dlouhý závod, vás změní, zanechá ve vás nesmazatelnou stopu a vytvoří novou cestu možnosti, která před tím jakoby vůbec neexistovala. A opojnost s překonání platónského chlapce z jeskyně, se rázem jeví jako zkutečnost a ne jako starý bájný mít, který se dětem vypraví u ohně. Ohně poznání.

Další část roku, ale přinesla zranění a další zdravotní problémy. Teď, ale konečně začíná všechno zapadat do sebe a tak doufám, že ještě show bude pokračovat. Jak jsem říkal, jednomu běžci na startu v Bratislavě - to že vůbec stojíme na startu je největším vítězství -, zbytek jsou jenom zbytečnosti. To je jenom třešnička na dortu, sladkost po obědě, ale základ toho všeho je jinde.