Big Bear’s Backyard Ultra 2023 (SK)

„Největší nebezpečí - ztratit sama sebe - se může ve světě přejít tiše a jako by nic. Není ztráty, jež by se oplakávala méně…“

Søren Kierkegaard

Po pravdě nevím jak mám začít. Hm... Popsat něco tak zvláštního a postaveného naruby je dost těžké. V tomto závodě, je všechno obráceně než v jiných závodech. Tady nevítězí první, ale poslední v cíli, nevítězí nejrychlejší, ale nejpomalejší, všechno je naopak. Pro ty, kteří neznají pravidla závodu typu Backyard Ultra, tak ve zkratce: závodník musí uběhnout trasu o délce 6,706 kilometrů během jedné hodiny. Když to odběhne rychleji, tak může dělat co chce, ale na další celou hodinu musí být zase připraven na startu do dalšího kola. A tak se běží až do posledního závodníka. Tak z domácího pohodlí to vypadá jednoduše a lehce, taky jsem si myslel, že je to v pohodě, a že budu běhat do nekonečna, ale během závodu už ta lehkost bytí poněkud rychle vyprchala.

Po pořade, na místo akce (Žilina) přijíždím z předstihem a rozkládám se vedle Pala (Pavel Urbaczka) a Matese (Matěj Urbaczka), před závodem klasika, sranda, pohodička, ale po několika hodinách běhu už bylo ticho jako na nedělní mši. Start je v 15:00 hodin a do prvních okruhů vyráží početná skupina běžkyň a běžců (81) a první okruhy velmi rychle naskakují. Sám, ale nevím jakou taktiku mám zvolit, běžet rychleji a postupně zvolňovat nebo běžet konstantním tempem, rozhodnu se pro druhé a do teď nevím jestli to bylo dobře, jestli první varianta by nebyla lepší. Problém toho typu závodu je v tom, že pořád startujete a pořád končíte, není to klasická 24 hodinovka, kdy jste v tahu pořád a sami si vybíráte kdy a na jak dlouhou se zastavíte. Tady musíte stát i když by jste nejraději hned běželi (noc) a musíte zase naopak rychle pospíchat do dalšího kola (když se chcete převléct a sníst něco normálního), je to předem daná hra o stálých pravidlech, což ultra běhání není, tam si ty pravidla určujete sami podle trati a pocitu, tady je to obráceně. A trasa v Žilině, je dost monotematická, po hrázi tam a zpět, tam a zpět, tam a zpět ...

Každopádně, první večerní okruhy, ukázaly dvě věci, že bude zima, ale jako fest zima!, a že tato noc bude pořádně dlouhá. Bohužel o půlnoci končí Mates a spolu s Palem, odjíždí ze slovenské Sibiře domů a já zůstávám sám, bez podpory. Aby bylo zcela jasno, klukům nic nevyčítám, všem nám byla opravdu zima a tento závod, aby měl smysl je třeba rozehrát úplně jinak. Když punk tak punk! Během noci se převlékám snad 5 krát a pořád je mi zima. V „normálním” ultra běhu, když vám začne být zima tak prostě běžíte, ale tady to nejde, po doběhnutí kolečka musíte čekat na další plnou hodinu. Zkoušel jsem schválně večer zvolnit, běhat kolečka co nejpomaleji, což byla výhoda v tom, že člověk nemusel tak dlouho čekat v depu, ale zase neměl čas něco pořádného sníst.

Což se také ukázalo nad ránem jako zlomový bod, bez paliva to prostě nejde a hlavně když je taková zima, tak organizmus spotřebovává mnohem více energie jenom na to, aby udržel tělo v nějaké tepelném komfortu nemluvě o energii vydané během běhu. V takových podmínkách je třeba jíst, jíst a ještě jednou jíst. Jak to jenom udělat, když času v depu je málo (něco připravit), ale když poběžíte večerní kolo zase rychleji tak v depu během přípravy jídla zmrznete, takže další kolo poté můžete absolvovat pouze jako náhradní náplň lednice. Vydržel jsem běhat do rána, ale poté už jsem byl tak promrzlý a bez energie, že jsem nedokázal najít motivaci pokračovat do dalších kol.

Byl to můj první závod od Ultra Madeiry 2018 a na takové běhy je třeba se přece jenom jinak připravit. Big Bear’s Backyard Ultra byl zároveň můj první ultra závod na silnici (rovince), což je také jiná káva než hory, které jsou mnohem milosrdnější a v mnoha ohledech jednodušší. Mezi lety 2018 a 2022 jsem spíše jenom pobíhal a moc netrénoval, žádné dlouhé běhy a to je znát. Pořádně jsem začal běhat až ke konci roku 2022, ale začátek roku 2023 (první tři měsíce) jsem byl pořád nemocný. Děti pořád nosily nějaké „dárky” ze školky v podobě bakterií a infekcí. Po pravdě nikdy jsem nebyl tak často nemocný. Proto jsem také neměl moc prostor naběhat objemy, jaké jsem si představoval a bez toho se nedá běhat dlouhé závody. Není to žádná výmluva, beru to jak to je, je to jenom sport a zábava, náplň volného času, nic více.

Po doběhnutí, jsem bohužel, zjistil, že dva prsty na nohou vypadají jako bych předchozí noc strávil na výslechu na gestapu. Kouzlo asfaltových ultra běhů, ještě že člověk neví co ho čeká. Tento rok, jak to teď vidím, bude pouze „startovním” rokem, kdy chci něco více naběhat, zase zvyknout organizmus na dlouhou zátěž a postupně prodlužovat délky závodních běhů. Příští rok alespoň přesně vím, co je třeba udělat, aby to mělo nějaký smysl a delší průběh. Každopádně to hodnotím jako velmi dobrou zkušenost. Organizačně, bylo také vše bez nejmenších problémů a hlavně doceňuji a velkou pochvalu si zaslouží všichni lidé, z organizačního týmu. Strávit takovou porci času bez spánku, v zimě a pořád s úsměvem je opravdu obdivuhodné. Děkuji mockrát!

Beru to jako další z příběhů, kterým postupně skládám svoji mozaiku života. Cesta vede pouze dopředu a jediné co doopravdy vlastníme od prvního do posledního nadechnutí jsou naše příběhy, zbytek je pouze pomíjivá iluze obklopujících nás pozlátek doby.

Během noční části závodu, když startovní pole již prořídlo a dostal jsem se do ultra samoty, jsem si pod hvězdnou oblohou, se slzami v očích, jenom znovu uvědomil, co pro mě v životě má smysl, kteří lidé pro mě znamenají všechno a jsou vším. Člověk, který je vystaven velkému fyzickému a psychickému vypěti se dostává k sobě samému, tak blízko a tak intenzivně, že během vteřiny se všechno stává srozumitelné a jasné. Je to přesně jak to popisoval Hérakleitos: „Blesk, který řídí průběh všech věcí.”. Ten blesk, moment pochopení, uvědomění si vlastní malosti a bezvýznamnosti, je největším darem, který mi prosvětluje celý život, a který jsem našel v ultra bězích. Každý by se měl pokusit najít ho v sobě a každá cesta k sobě samému je zcela odlišná, neexistuje na to manuál ani jednoduchý návod. V posvátném místě starého Řecka ve věštírnách v Delfách byl nad vchodem nápis: Gnóthi sautón, „Poznej sám sebe“. Mně k tomu dopomohlo ultra běhání. A vám?

„Vše hezké má brát člověk od života jako velký dar a vážit si toho.“

Ota Pavel