Elitní sportovec jako znamení doby.

kariéru a společenský úspěch, a každá činnost je nesrozumitelná a podezřelá, pro kterou

má člověk, své důvody vnitřní."

Josef Šafařík 1948

Nějakou dobu tomu, se mě kamarád zeptal, které sportovce považuji za elitní a ve mně to probudilo jistou dávku odporu (elitářství), ale zároveň zvědavosti, co je to elitní sportovec, jak jej chápeme a proč tomu tak je.

V tomto oparu svobody, jsme vytvořili systém hodnot i pro sportovce, kde rychlejší, silnější vyhrává. A tímto způsobem západní svět, vymyslel novodobé antické hry, kde místo gladiátorů máme sportovce a místo mas sedících v starodávných amfiteatrech, máme masy sedící před televizí nebo počítačem. Dejte lidem chléb, víno a zábavu a budou klidní, funguje neustále velmi dobře. Tímto, ale srovnání se starodávným Řeckem končí. Antičtí sportovci byli předobrazem pozemských bohů (pozdější figurativní sochy - renesance), ztělesňovali ideál krásy fyzické, duševní ale v neposlední řádě hodnot společenských. Nekladl se takový důraz na jedince a jeho individuální výsledky. To je novum 20. století. Jenom člověk, když se do něčeho narodí tak má pocit, že to tak je od „vždycky”. Ne není!

 (Monty Python, 1974)

Ve zkratce a velmi hrubých obrysech jsem se pokusil představit historii změn v pojímáni významu sportu, abych se mohl odpíchnout k tomu, co pro mě znamená pojem – elitní sportovec. Sportovcem je člověk pouze nějakou část svého života (výkonnostní sport), je to aktivita časově omezená, ale mnohem důležitější je čím jsme jako lidé, jaké hodnoty vytváříme a se sebou přinášíme do světa kolem nás. Možná by jsme si měli položit otázku, co je to elita? Elitní člověk? Jan Patočka, kdysi napsal, že: "Skutečnou zkouškou člověka není, jak splní roli, kterou si sám vymyslel, ale jak splní roli, která mu byla osudem přisouzena." V momentě, kdy nám osud přisoudí nějakou zkoušku, my ji můžeme vyřešit různými způsoby a podle toho jak se s ní vypořádáme, buď vyrosteme jako jedinec a s námi vyroste také naše okolí nebo se s danou zkouškou nevypořádáme a tak se smrskneme a s námi i naše okolí (V. Bělohradský). Tyto události vytvářejí elity, ve smyslu morální a etické zkoušky. Winston Churchill, určitě nebyl člověk k pohledání, ale zkouškou, která mu byla osudem přisouzena během druhé světové války zvládl na výbornou a tím pádem vyrostl jako člověk a s ním vyrostl také celý národ. Podobných příkladů máme spousty. Co to má, ale společného se sportem? Stejným způsobem by jsem se měli naučit dívat na sportovce, ne podle toho jak obstáli ve zkoušce, kterou si sami vybrali (závody), ale jak obstáli ve zkoušce, která jim byla osudem přisouzena. Otázka morálky a etiky je důležitější než výsledek závodů i když celý systém západních hodnot je postavený obráceně, na jedinci. Představme si takovou hypotetickou historii, například určitě by jsem nepovažovali H. Himmlera, pokud by byl např. skvělým běžcem a vítězem olympiády, za elitního sportovce. Ve zkoušce, kterou by si sám vybral (olympiáda) by obstál na výbornou a vyhrál, ale ve zkoušce, která mu byla osudem přisouzená, tzn. Německo 30. a 40. let 20. století morálně neobstál přece vůbec. Nemusíme zacházet ani tak daleko, můžeme si dát nějaké bežecké příklady z našeho okolí. Je někdo elitním sportovcem např. skvělým běžcem, někdo kdo si cíleně zkrátí trasu, kdo cíleně vyhazuje odpadky, kdo cíleně podvádí nějakým způsobem jiné závodníky? Takový běžec může byt první v cíli, ale to z něj přece nedělá automaticky elitního sportovce. Je na čase předefinovat chápaní pojmu elitní sportovec, potažmo elitní jedinec. Běžci (výkonnostní) jsme nějakou krátkou časovou osu svého života, ale jedinci, kteří vytvářejí společnost (rodina, přátele, pracovní kruh, město, region, stát atd.) jsme na prvním místě. Naše činy nejsou izolované od zbytku i když se nás velká část různých postmoderních guruů snaží přesvědčit, že ano, ale to co děláme má přímý vliv na nás samotné a naše nejbližší okolí. Tím co a jak děláme dáváme příklad sobě a jiným a vytváříme tak náladu a hodnoty ve společnosti, ve které žijeme. Čím je daný sportovec slavnější, tím by si měly být vědomy více svých činů a dobře je vážit na vahách morálky a etiky, protože společnost a hlavně děti si vytvářejí normy chování z velké části na základě chování svých idolů.

„V té těžké době někteří přišli o všechno. Jiní pouze o morálku.“

Jan Sobotka