HochkönigMan 2016 (AT)

Po loňské zkušenosti s alpskými běhy, jsem se velice těšil na běh v Rakousku – HochkönigMan Ultra (85km 5000up), ale jak to již v životě bývá, na co se člověk nejvíce těší a připravuje, to mu nakonec nevyjde. Schválně jsem na místo startu do malebné vesničky Maria Alm, dorazil den dříve, abych se mohl v klidu vyspat, protože start byl druhý den v pátek o půlnoci. Klasicky proběhlo odebrání čísla a kontrola povinného vybavení, jídlo, odpočinek, příprava věcí na závod, před závodní briefing a o půlnoci za deště jsme se vydali na trasu. Začátek je hned prudce do kopce, alespoň se udělají hned jednotlivé vláčky závodníků, kteří se pak vesměs míjí celý závod. Do 10 km dvakrát bloudím s Rakušany, kteří také neznají trasu a orientaci ztěžuje ještě mlha a déšť. Na první občerstvovací stanici dobíhám v klidu, nikám nepospíchám, doplním co potřebuji a běžím dál, všechno je v pořádku. Od 20 km zase během stoupání na další alpský vrchol asi tři krát bloudíme, ale něco horšího se děje s mým organizmem, začíná stávkovat. Najednou je mi blbě, točí se mi v hlavě, začíná bolet hlava a celý jsem otupělý, jsem s toho velmi zmatená, protože do teď jsem nic takového nezažil. Na cca 30 km zjišťuji, že mám zvětšené mízní uzliny asi jako tenisové míčky. Od toho zjištění jde psychika velmi rychle dolů, běžím a za chvíli se spíše potácím po trase, ještě to několikrát zkouším „rozběhnout“, ale opravdu to nejde. Volám přítelkyní, aby mě vyzvedla na 40 km v údolí na občerstvovačce a končím.

Nějakou dobu jsem uvažoval o prvním běžeckém DNF, ale na konec s odstupem času to vidím jako velmi dobré rozhodnutí a možná moje nejlepší běžecké rozhodnuti vůbec. Zdraví máme jenom jedno a závodů je spousta.