Julian Alps Trail Run 2023 (SLO)

“Jediné, co můžeme učinit, je podat zprávu každý sám o sobě. Všechno ostatní je překročení naší pravomoci. Všechno ostatní je lež.”
Milan Kundera, Kniha smíchu a zapomínají

Tento rok se zdá být nějaký prokletý, mám na mysli závody, před každým závodem nebo během se něco totálně pokazí a aby se tradici stalo za dost i tentokrát tomu nebylo jinak. Už jsem trochu unavený s toho psaní negativ a sám sobě si připadám jako nějaký neustálý nespokojenec a uplakánek. No nic, ať to mám rychle za sebou. V den odjezdu do Slovinska po neprospané noci se probouzím s hroznou bolestí ramene a krční páteře, mám omezenou hybnost hlavy a hrozně mě bolí mezi-lopatkové svaly. Uvažuji jestli se na celé Slovinsko nevykašlat, ale nakonec se rozhoduji, že by to byla škoda, všechno je zaplacené a tak když nepoběžím tak si aspoň uděláme výlet. Pár hodin před odjezdem mě přijme na poslední chvíli na fyzioterapii kamarád Witold Rybicki, ještě jednou velké díky! Hodinu se mě snaží alespoň trochu uvést do funkčního stavu. U něj na místě zjišťují, že v rameni a trapézu je asi nějaký zánět, mezi-lopatkový sval a trapéz na jedné straně je celý oteklý a hrozně citlivý. Witek mě, ale uklidňuje, že zánět není moc velký a mělo by to do dvou – třech dnů pomalu odeznít. Kupuji krémy, zajídám je léky proti bolesti a vyrážíme směr Slovinsko. Uff!

Naštěstí jsem se rozhodl přijet trochu dříve před závodem, takže se pořád uklidňuji, že všechno bude v pořádku a do závodu zánět a bolest odezní. A opravdu každým dnem jsou svaly méně citlivé, méně mě to bolí a hybnost krčních svalů se pomalu vrací do normy. Celkově, jsem ale dost unavený, z důvodu bolesti nevyspaný a mám pocit vnitřní teploty, takže na závod se opravu moc těším (ironie). Ještě, že jsem si to vybral sám, zaplatil a nikdo mě přeci do toho nenutí ...

V den závodu, se cítím už na 80%-90% v pořádku, takže se rozhoduji, že to alespoň zkusím a uvidím jak to půjde. Bylo by škoda to nezkusit a trošku se i rozhlédnout po okolí, které je opravdu překrásné. Ideální to asi není, ale kdybych to nezkusil vyčítal bych si to mnohem více, než když zjistím během závodu, že to opravu nejde a vzdám. Takže v 7:00 vyrážíme všichni do boje, každý do svého vlastního. První kilometry to moc neženu, běžím v tempu lehce pod 5:00 min/km, není kam pospíchat. Přichází první houpačka kolem města, první seběh a první velký výstup s převýšením okolo 1700m.

Před závodem jsem si prošel trasu a stáhl do hodinek. Když jsem si trasu procházel všiml jsem si spousty pasáží na trati s parametry cca 1km, 580m převýšení a podobně, tehdy jsem si začal uvědomovat tři věci, že je dobře, že jsem nevzal hůlky, protože by mi jenom překážely a musel bych je držet asi za spodní hrot v těchto pasážích, za druhé, že to bude asi víc bolet než jsem si původně a bláhově myslel, za třetí, že záda budu muset potejpovat hodně, ale jako opravdu hodně, což jsem také udělal a moje záda vypadala spíše jako záda člena Yakuzy. Uklidňuji se tím, že jsem přece viděl všechny díly Vinetoua několikrát a tudíž místa kudy poběžím, znám velmi dobře a žádná bílá tvář mě nerozhodí a ani nepřekvapí. A kdyby bylo nejhůř, přijde mi Old Firehand na pomoc.

První kopec je opravdu hodně dlouhý a místy také dost prudký, ale spodní část se jde lesem a vrchní část na skalách byla ještě v ranní dobu ve stínu, takže se mi jde celkově dobře i když cítím, že to není ono a kopeček je opravdu dost prudký a dlouhý. Za to výhledy z vrcholu jsou opravdu neuvěřitelné a dech beroucí, možná jedny s nejkrásnějších co jsem kdy viděl. Jedním slovem krása! Následuje krátký seběh se sklonem asi kolem 60% suťoviskem a kameny, to mě moc nebaví, což je zvláštní, kdysi mě právě tyto pasáže na závodech bavily nejvíce a vždy jsem se na ně moc těšil. Tady je to obráceně. Za to houpavá pasáž na druhou občerstovačku mě dost baví a užívám si to. Snažím se pořád jíst, co cca 45minut a hodně pít, ale bohužel 7 km před druhou občestavočkou mi dochází pití a jelikož je to část běhu po hřebeni, není se moc kde schovat a začíná být opravdu vedro, je to trochu sauna, ale přes to všechno se mi běží celkově ne úplně špatně, ale pořád cítím, že to není úplně ono a běžím to tak nějak zataženě.

Jeden kilometr před druhou občerstvovačkou, která je na 27 km mi najednou dojde energie a doslova se tam doplazím, vypiji několik litrů všeho co se leje, něco málo sním a běžím dál. No, běžím ... plazím se. Dalších 8 km mi opravdu nechutná, je vedro, následuje pasáž lehce technického seběhu (klasicky alpský terén), kde se mi vůbec, ale opravdu vůbec neběží dobře. Záda začínají zase bolet, těch 8 km se střídají pasáže prudce dolů a lehce na horu a mám pocit, že se vůbec nepohybuju a jsem jako přilepený do země. Kde jsi Old Firehante, když tě tvůj bílý bratr právě potřebuje? Asi zase v saloonu chlastáš … a ani nevíš jak rád bych se teď napil s tebou.

V cíli na mě čeká celá moje banda (Karo a kluci), kteří mi připravili překvapení a na posledním kilometru trasy jsem měl od nich několik vzkazů. Nevím jestli mi rozumíte, ale to je nejvíce! Jsem rád, že jsem to odběhl i přes nepřízeň osudu, myslel jsem, že čas bude trochu jiný, ale v podstatě je to jedno, na konci si budete pamatovat lidi, prožitky, pocity a ne čísla.

Naše slovinské dobrodružství mělo, ale bohužel ještě dohru. Večer po doběhnutí, večeří ve městě, kdy jsme se vrátili na apartament a když jsem se těšil, že se konečně osprchuji a svleču to propocené a bílé od soli oblečení, jsem najednou v okně zahlédl modrá světla venku před domem. Než jsem stihl zjistit co se děje už nám někdo mlátí na dveře, nějaký Slovinec strašně rychle a zbrkle něco vykřikuje, nic mu nerozumím a chvíli trvá, než přejde na angličtinu. Dozvídám se, že někdo z některého apartementu volal sanitku – heart attack. Za chvíli před domem stojí 3x sanitky, policie a hasiči, všichni běhají tam a zpět, bylo by to i to trošku komické, kdyby se nejednalo o lidský život. Po chvíli, nastává ticho, které je na konec přerušené hlasitým pláčem. Bohužel zahraniční turista, který přijel do Slovinska na dovolenou se už domů nikdy nevrátí. Koroner, který za chvíli přijíždí, je už jenom potvrzením nejhoršího.

V tomto kontextu si mnohem zřetelněji zase uvědomuji, že čísla život ani běhání nedělají, to pouze my naším omezeným viděním světa zplošťujeme vše do numerologie, ale ten základ nám uniká mezi čísly, jako písek mezi prsty. Kdo žije pro čísla, nevidí přes tabulku kulturních zvyků, krásu všedních dnů a věcí. A nic netrvá věčně. No samozřějmě kromě přátelství mezi Vinetouem a Old Firehantem. Takže do boje, ať se všechny bledé tváře šedých úředníků změní na větrem a sluncem ošlehané tváře, ve kterých se budou odrážet velká vnitřní dobrodružství, která nás činí opravdu, ale opravdu bohatými a šťastnými.

“V životě na jedno použití má člověk jenom jednu příležitost.”
Ocean Vuong, Na zemi jsme na okamžik nádherní