Kullamannen by UTMB (SWE) – závod který nebyl

Na závod Kullamannen ve Švédsku jsem se těšil a chystal se na boj s tratí, s počasím a se sebou samým (ty jsi zase hrdina). Všechno bylo, ale na konec úplně jinak. Po závodech ve Slovinsku (Julian Alps Trail Run) jsem si trochu odpočinul a začal se připravovat na 100 mílí dlouhý závod ve Švédsku, všechno šlo až moc hladce a vzhledem k roku 2023, kdy se vždy všechno posralo před nebo během závodu, jsem měl něco očekávat. A taky se stalo! (sugesce?) Dva týdny před závodem na horském běhu jsem nešťastně upadl, což by nebylo nic zvláštního, protože takové nemehlo jako já už pár pádu zažilo. Tento pád byl však jiný (může být však něco stejné? stejné jako co?) V seběhu jsem přehlédl kámen a zakopl o něj tak nešťastné, že jsem v plné rychlosti a celou váhou (rozuměj velkou) narazil kolenem na zem a kameny a aby toho nebylo málo, tak jsem se ještě trochu poválel. Bolest byla tak velká, že jsem skoro omdlel a musel jsem se na chvíli položit na zem, než jsem byl schopny vstát (jako fakt). Už jsem si však pomalu začal uvědomovat, že to nebyl obyčejný pád, a že následky budou mnohem horší než obvykle. Výsledkem byla omlácená kolena, hlavně levé hrozně bolelo a začalo hned natékat, druhé koleno také dostalo pořádnou ránu a dále loket jsem měl naražený a opuchlý, levou část těla jsem měl sedřenou a celou bolavou (vypadal jsem jako Rocky po dvanáctem kole a cítil se jako Rambo po návratu z Vietnamu, prostě Saigon). Naštěstí to bylo kousek od parkoviště, tak jsem ještě nějak dopajdal do auta, ale už mi bylo jasné, že je to průser.

Následoval přejezd do nemocnice, rentgen a první diagnóza – nejspíše zlomenina v kolenní řepce. Uf … Vyfasoval jsem ortézu, berle a léky a měl jsem čekat na další rentgen a potvrzení diagnózy. No, co vám mám povídat, štěstím jsem byl bez sebe. S ortézou a berlemi a bolavým celým tělem, jsem se vydal domů abych si postěžoval na nespravedlnost světa, po nadával sám sobě a vyvztekal se na nepřízeň osudu, ale rodina a přátele mě podrželi, za co bych jim chtěl ještě jednou moc poděkovat (nejvíce). Opravdu to pro mě moc znamenalo a jsou to věci, kterých si opravdu moc vážím. Už druhý den jsem si to všechno srovnal v hlavě a čekal jsem na verdikt a doufal, že v koleně není zlomenina a nebudu muset jít na operaci. Byl to dlouhý týden, ale během toho týdne jsem mnoho věcí pochopil a uviděl z jiného úhlu a byla to důležitá lekce, kterou jsem asi potřeboval. Dvojnásob jsem ocenil dětskou bezprostřednost a právě mí dva synové byli pro mě velkou oporou a radostí a dodávali mi potřebný pocit nadhledu nad věcí (láska).

Po týdnu pajdání a šesti nepřespaných nocích, však přišla dobrá zpráva, kontrolní rentgen nepotvrdil zlomeninu a tak nejhorší varianta, odpadla. Po druhé, ale jinak uff... Ortézu a berle, jsem používal dále, protože koleno bylo stále velmi nateklé a bolavé, ale s pozitivní informací jsem se hned cítil lépe (ty vole to je duškovina). Když píšu tyto řádky, tak už jsem bez ortézy, berlí a bolesti. Otok se začal pomalu vstřebávat, bolest mizet a já jsem začal pomalu s cvičením a později jízdou na kole a po pěti týdnech od pádu jsem už také začal pomalu a krátce běhat (30min x 3 v týdnu) a časem pomalu navyšovat rychlost a dávky (hlavně tu rychlost, že?). Do Švédska jsme měli jet celá skupina, ale na konec nejel nikdo z nás. Mates (Matěj Urbaczka) se zranil na Baroko Maratonu a Palo (Pavel Urbaczka) bojoval s nějakým nachlazením, kašlem a ztrátou motivace (tož hotový lazaret a švejkovina jak cyp).

Proč to vlastně všechno píšu, když jsem žádný závod neběžel, když jsem nebojoval sám se sebou (není už to tak trochu modní fráze?) a nepokořil listopadové švédské počasí na fjordech (je, ale opravdu možné překonat počasí nebo dobýt horu?), protože tento ne-závod mi dal možná mnohem více než dokončení dalšího v řadě ultra běhu (kolekce zbytečných cílových medailí se nezvětší a známý ve výkup kovu zapláče). Protože někdy nedosáhnout vytouženého cíle, nám dá možnost vidět věci z jiného úhlu pohledu a to je vždy obohacující a je to proces díky, kterému můžeme pozorovat samých sebe v pokřiveném zrcadle svých tužeb a přání, ale právě onen odraz nám prozrazuje pravou podstatu věci (a to je?).

Možná to bude znít až moc metafyzicky, ale jsem rád, že se to všechno stalo, přijímám to s pokorou a beru to jako zvláštní, ale potřebnou lekci na své cestě (zdraví, rodina, přátelé, odstup, přesah, nadhled, páteř, humor a srdce, myslím, že to stačí a všechno na víc, je prostě na víc).