LH24 2018 (CZ) – Předčasně ukončený závod. A další smysl závodění?

Pár dnů před závodem se nám narodil syn, takže týden před závodem byl ve znamení zařizováni, zapíjení, běháni po nákupech, do porodnice a mezitím řešení pracovních záležitostí. Velmi krásné, ale také intenzivní a hektické období.

A tak jsem se těšil na celý den strávený na horách a měl jsem v plánu 11 koleček a dopředu jsem si stanovil předběžné časové limity pro jednotlivé fáze běhu, tak aby zbytečně nepřepálil začátek a pošetřil na druhou část závodu, ve které se vždy rozhoduje. Nebudu podrobně popisovat jednotlivá kola, protože není co popisovat, pořád to stejné z kopce a do kopce. Takže v rychlosti, první kola, jsem běžel v tempu, ale v klidu a byl jsem překvapený, protože jsem byl vždycky trošku rychlejší něž můj předstartovní předpoklad, což bylo jenom dobře, protože jsem měl časovou rezervu pro případ nějakých potíží, krize atd.

V 4 kolem jsem začal i pomýšlet, že bych mohl dát 12 kol, a začal jsem kalkulovat tempo běhu tak abych se pokusil zdolat oněch 12 kol. Všechno se však pro mě změnilo v 5 kole, když jsem obdržel informace, že malý je v nemocnici a má zdravotní komplikace. V tomto momentě, pro mě závod fakticky skončil. Fyzicky jsem se pořád cítil v pořádku, i když samozřejmě už byla cítit lehká únava, ale psychicky jsem věděl, že je konec. Poprvé jsem také zažil moment, kdy se organizmus vypnul a to doslovně. Tak, jako by někdo stačil tlačítko OFF a všechno v ten moment přestalo fungovat a ztratilo smysl. Dokončil jsem páté kolo a závod jsem předčasně ukončil, převlékl se a běžel na parkoviště. Jsou v životě věci důležité a důležitější. A jestli udělám na nějakém závodě 11 nebo 12 kol, není opravdu důležité, alespoň pro mě. Samozřejmě je příjemné, když se vám závod povede, ale to není hlavní důvod proč to dělám.

Příště určitě tento závod nepoběžím, protože se držím svoji zásady, dva krát a dost. Je tolik zajímavých závodů, míst, lidí a možností nových zkušeností, že by bylo škoda ztrácet čas v životě opakováním pořád toho stejného. Také ve mně již delší dobu dozrává pochybnost nad smyslem běháním závodů v horách. Běhání ultra závodů mělo být a má být pro mě protilátkou na běhání za lepším časem, lepším výsledkem a lepším já. Všechno se to, ale ve mně už delší dobu tříští a snažím se tak najít smysl v tom co evidentně žádný smysl nedává. Protože pochybnosti a nejistota, vůči sobě samému, jsou pro mě základem jakéhokoliv dalšího rozvoje, hledám odpověď na to proč pokračovat a proč závodit. Nechávám se, ale překvapit sebou samým a postupně zase hledám svoji cestu v horské krajině. Pořád více a více cítím potřebu expediční formy běhu, vzít všechno potřebné a vyběhnout na horskou pouť bez startovního čísla, bez tlaku na rekord na nějaké trase, například proběhnout Pyreneje, část Skandinávie, Patagonii nebo jiné místa. Pořád mně méně naplňuje závodění a běhání za svým egem. Škarohlídi můžou říct, že se takto vyvyšují nad běžce, kteří běhají závody, ale není tomu tak! Vždycky jsem držel pěsti všem českým běžkyním a běžcům a nejenom českým, ať se jim závod povede, ať udělají hezký výsledek, ať doběhnou do cíle, ale hlavně ať to co dělají je naplňuje a mají z toho radost. Také tím nechci říct, že ihned končím s běháním závodů, startovní plán na rok 2018 mám již hotový. Jenom ve mně prostě něco pomalu dozrává a tímto způsobem se chci o to podělit, protože možná někdo bude mít stejné pocity, pochyby a bude hledat partnera na expediční běh, protože ve dvou se to vždy lépe táhne. 

Chtěl bych hlavně poděkovat kamarádovi Matějovi Urbačce, který se o mě staral a byl to perfektní a absolutně luxusní doprovod, díky němu jsem se během celého závodu cítil jako v bavlnce. Takže ještě jednou poklona a veliké DÍKY!!!

PS. Na konec to všechno dobře dopadlo a po několika dnech strávených v nemocnici, je už malý konečně doma. A to je pro mě nejdůležitější vítězství a nejkrásnější pocit, který se s žádným úspěchem a závodem nedá absolutně srovnávat. Běžci a závodníky jsme jenom na chvíli, ale lidmi jsme od začátku až do konce cesty, zvané život. A cesta je cíl.