MIUT /Madeira Ultra Trail/ 2018 (PT)

„Že nedostanete v životě vždy to, co chcete, je někdy úžasný zásah štěstěny.”
14. Dalajláma

Snažím se vždy vybírat závody, které mi jsou blízké svým pojetím, trasou, historií. A tak tomu bylo i v případě MIUT-a. Proběhnout celý ostrov během jednoho závodu, mi přišlo jako skvělá idea a nápad. Na začátku roku, jsem si řekl, že zkusím běhat v tréningu také něco rychlejšího na silnici. Což, ale vyústilo v standardní běžecké zranění – Medial Tibial Stress Syndrome (únavový syndrom holenní okostice). Noha bolela, někdy otekla, ale říkal jsem si, že to jako vždy před během a tak jsem běhal dál, někdy to bolelo málo, někdy více, ale to přece k tomu sportu tak nějak patří, tak jsem pořád běhal dál. Dva týdny před závodem, se ale něco v noze pokazilo na dobro. Po 5km běhu jsem se musel otočit a dopajdat s obrovskou bolestí domů. Nohou jsem poté nemohl moc pohybovat, byla oteklá a velmi citlivá na jakýkoliv sebemenší dotek. Do startu závodu zbývalo 10 dnů. Moje spontánní rozhodnutí bylo, nejedu vůbec, nemůžu běžet, tak proč bych vůbec měl jet na Madeiru. Oznamuji známým, že nejedu a konec. Večer se mi to rozleželo v hlavě a na poslední chvíli se snažím o zázrak. Nebo spíše čekám na potvrzení, že do závodu to bude v pořádku a proto se kontaktuji s fyzioterapeutkami Olgou Cichou a Denisou Krejčiříkovou. Ještě jednou Vám oběma mockrát děkuji! Obě shodně potvrzují, že nedoporučují s tímto zraněním běžet horský ultra-maraton, a že v noze mám zánět. Tyto informace mě jenom utvrzují v mém rozhodnutí, že nejedu. Zbývá 9 dnů do startu. Další den se jdu projet no kole, noha bolí, ale není to tak strašné, je to již čtvrtý den co neběhám. V sobotu odpoledne se na poslední chvíli rozhoduji, že jedu, ale nepoběžím závod, ale pojedu pouze ve formě dovolené a supportu známým, kteří budou startovat.

Na rychlo se balím a v pondělí brzy ráno již míříme směr letiště Praha a poté Madeira. Přistání na letišti Funchal, se trošku prodlužuje a to z důvodů velmi silného větru. Dvě hodiny kroužíme nad letištěm a čekáme až se vítr uklidní. Někteří cestující, ale po několika kolečkách nad letištěm mají problémy a začínají polehávat v zadní části letadla. Letuška nám říká, že jestli se vítr neuklidní, tak poletíme na přistání na Tenerife. Skvělá zpráva, těším se na Kanáry už se vidím v baru na pláží s koktejlem a v tom dostáváme informace, že jdeme na přistání. Čert by to vzal! Trochu to skáče, houpe a vítr různě pohazuje s letadlem, což již někteří cestující nevydrželi a začali si oblékat záchranné vesty. Paní za mnou se usilovně modlí Zdrávas Maria, pan přede mnou běduje, že ještě tolik toho chtěl v životě udělat, starší manželský pár narychlo sepisuje závěť, muž v saku vypadající jako ředitel firmy, se louči poslední sms zprávou se svou milenkou a malé dítě naproti podává plenky, které používá, svým rodičům. Po několika minutách a milionů modlitbách jsem na zemi. Chvalte pána, ale kterého?

Po dobrodružném příletu mě noha zase začíná více bolet, takže ji průběžně leduji, piji víno a hodně, hodně, HODNĚ kávy. Víte vůbec podle čeho poznáte ráj? Podle ceny espressa! Průměrná cena na Madeiře za kávu se pohybuje mezi 40-70eurocenty. Za pravé, opravdové, skvělé a lahodné espresso, jaké Vám neudělají ani ve vyhlášené a ceny ověnčené pražské restauraci. Bůh existuje, alespoň na Madeiře určitě! Půjčujeme si auta a začínáme poznávat madeirské kopečky, městečka a pláže. Strmost některých komunikací, je taková, že auto má problém vyjet do kopce na jedničku, kola prokluzují a já se cítím jako pilot Appola 13. Ve středu, 2 dny před závodem, se jdeme proběhnout a já zkouším, jak (ne)funguje noha. Lehké proběhnutí mezi Pico Ruivo a Pico do Arieiro je bez přeháňky jedním z nejhezčích trailu jaké jsem v životě běžel. Připadám si trochu jako Alenka v říší divů, za každým rohem nebo tunelem je jiné počasí, jiná fauna, jiné klima. Něco neuvěřitelně krásného! Noha po běhu bolí, ale není to tak strašné jako několik dnů nazpět. Ve čtvrtek jedu na registraci jenom vyzvednout věci a říct, že nepoběžím, alespoň takový jsem měl plán, ale ve frontě na čísla, začínám uvažovat o tom jestli nezkusit závod alespoň projít, proklusat. V pátek ráno, po čtyřicáté třetí kávě od příjezdu se rozhoduji, že to zkusím alespoň ukončit v časovém limitu a udělat si krásny trekking na Madeiře. O půlnoci před startem závodu potkáváme skupinu českých běžkyň a běžců a rázem je nálada lepší.

Na startu je příjemně chladno, noha bolí, ale snesitelně a první dva kopečky jdu podle plánu volně, ve druhém seběhu samozřejmě uklouznu na mokrém kameni a padám. To bych přece nebyl já, kdybych se nevyválel také na Madeiře. Takže to už mám alespoň za sebou. Na třetím kopci začíná drobně mrholit, postupně se mrholení mění v déšť a tak oblékám bundu, ale stejně jsem za chvíli úplně promočený, do toho se na hřebeni zvedá velmi nepříjemný a silný vítr, pořád prší a velká vlhkost snižuje pocitovou teplotu někde k 0-5C. Počítal jsem se vším, ale že téměř na rovníku zmrznu, to fakt nebylo v plánu. Bohužel pro mě, noha začíná znatelně více bolet, posledních 5km ji v podstatě vláčím za sebou jako pahýl a noha začíná otékat a cítím silnou pulzující bolest. Před startem jsem se rozhodl, že závod dokončím pouze v případě, malého poškození (drobného zhoršení zranění, které jsem byl schopný akceptovat), ale kdybych cítil, že začínám jít přes limit bolesti, tak raději skončím. A tak se také stalo, po 6 hodinách běhu jsem závod předčasně ukončil. Samozřejmě bylo možné doběhnout do cíle, ale nechci ani domýšlet co by udělalo dalších několik desítek hodin běhu, s již velmi nehybnou a oteklou nohou. Na občestvovačce kde jsem zabalil, bohužel potkávám také Matěje Urbaczku, velký talent českého běhání, který je velmi promrzlý a který končí s důvodů vracejících se problému s achilovkou. Obecně to na této občerstvovací stanici připomínalo více nějaký vojenský lazaret, všude polehávají závodníci, některé musí vynášet na nosítkách a všichni se třesou zimou, někteří mají takovou zimnici, že i pod několika dekami se třesou jako želatina na babiččině dortu.

Zkusil jsem to a nevyšlo to. Nejsem, ale zklamaný, ba přímo naopak. Kdybych to alespoň nezkusil, tak bych si možné později vyčítal, že jsem zůstal doma a mohlo to možná nějakým způsobem jít alespoň odběhnout. Vím, že v tomto stavu to bylo maximum možného. Hlava říkala neběž, srdce jdi do toho. Samozřejmě racionální bylo nestartovat, ale kdyby byl život takový uspořádány, strohý, postrádal by všechno zajímavé a byl by strašně nudný. Raději padnout v boji než v posteli.

Díky tomu jsem, ale měl volnou sobotu a udělal jsem si vyjížďku do města Funchal, kde právě probíhaly květinové slavnosti, vypil jsem v malé zastrčené kavárně, možná nejlepší espresso svého života, snědl croissant, o kterém sní každý francouzský držitel michelinové hvězdy, ale hlavně uvědomil si, že na nějakou dobu je třeba jistou kapitolu částečně uzavřít. Odhlásil jsem se z plánovaného závodu The Echappee Belle (144km, 11.100m) a rozhodl se, že na nějakou dobu končím s dlouhými horskými ultra-maratóny (minimálně do konce tohoto roku). Neříkám, že se k tomu již nevrátím, ale chtěl bych se teď zaměřit na kratší horské závody, nebo kratší horské ultra-maratony (50-70km). To co děláme by nám mělo přinášet radost a měli bychom se těšit na cíle, které jsme si vytyčili. U mě v poslední době to byl, ale pravý opak. Chtěl bych také více času věnovat rodině a nejbližším, chtěl bych aby se výlety na závody nestaly čekáním na partnera a otce, který několik dnů pobíhá někde po horách, poté dorazí totálně zničený a nepoužitelný. A aby to běhání zase začalo být více o radosti a zdraví, než o tom, jak se nejvíce fyzicky ztřískat. Teď už vím, že dokončit je možné téměř vždy a všechno a záleží jenom na nás, kolik chceme obětovat bolesti, potu, slz a krve aby jsme nakrmili své ego. To čeho se nejvíce bojíme a co nejvíce chceme ve svém životě, je v nás samých a záleží jenom na nás, kterým směrem se vydáme.

Bezpochyby, ale tím co si nejvíce zapamatuji z Madeiry a co bylo pro mě nejdůležitější, je skvělá parta lidí, s kterými jsem měl možnost strávit celý týden našeho pobytu. Děkuji Vám za nezapomenutelný společný výlet a zážitky, bylo mi opravdu ctí trávit tento čas s Vámi! Z toho z „naší“ party Kateřina Argalášová vyhrála ve své věkové kategorii trasu 85km a Gabriela Argalášová vyhrála ve své věkové kategorii trasu 16km. Za zmínku také určitě stojí výborný výsledek Dominika Skokana, který ve světové konkurenci doběhl celkově na 29. místě dlouhou trasu 115km, což je opravdu skvělý výsledek a hlavně u běžce, který se teprve dostává do pořádného závodního tempa. Madeira to je káva, víno, rum a pomalé životní tempo a určitě stojí za návštěvu.

Bylo to poprvé od narození syna, co jsem byl tak dlouho pryč. A také jsem se již hodně, ale opravdu hodně těšil domů. Běhání a závody jsou fajn, ale je to jenom sport a opravdu důležité jsou úplně jiné věci.