Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky?

„Někteří lidé se nikdy nezblázní. Jaký hrozný život musí vést.”

Charles Bukowski

Delší dobu jsem zde nic nepsal, ale nebylo to proto, že by nebylo co, ale přímo naopak, dělo se toho tolik, že jsem někdy nevěděl co dříve, ale popořádku. Po posledním závodě MIUT 2018 (Madeira Ultra Trail) se něco ve mně zlomilo a ztratil jsem zápal do běhání závodů v horách, bylo toho nejspíš moc a tím myslím všeho. Jedinou možností jakou jsem viděl bylo zvolnit a přehodit výhybku směrem k cestě bez běhání závodů. Také v mezičase se objevili na světe moji dva synové, což samozřejmě samo sebou nutí člověka změnit priority a zažité stereotypy.

Po pravdě, jsem neviděl jediný důvod proč dál běhat závody, ale není to myšleno ve formě kázáni ex cathedra pro jiné běžce, to určitě ne, ale byl to můj osobní zvrat. Když nevidím v něčem smysl a daná věc mně přestane naplňovat, tak proč to dělat? Člověk se musí v životě, bohužel dost často, vzepřít sobě samému a dělat věci na úkor sebe, nebudeme si nic namlouvat, nežijeme v pohádce i když na instáčí vypadá všechno ideálně hezký, ba přímo kouzelně. Krásně otupující lež! V mezidobí jsem pořád běhal, ne tolik jako předtím, znovu jsem se více vrátil ke kolu, s kterého jsem „vzešel” a když podmínky dovolily tak běžkám a z části k lezení. Velké množství času, jsem také věnoval a věnuji dětem a různým horským a jiným dobrodružstvím, za co bych vyměnil klidně všechny horské závody jaké jsem kdy běžel. Jsou věci důležité a důležitější! Bylo to období, kdy jsem potřeboval najít jiskru radosti se sportování, kterou jsem částečné ztratil někdy v roce 2018.

Minulý rok jsem uvažoval o nějakém horském ultra, ale pokaždé když jsem se díval na mapu a profil závodu, tak jsem si vizualizoval celý průběh závodů a připadalo mi to pořád stejné, běh, únava, běh, jídlo, běh, zima nebo teplo, běh, utrpení, běh, krásné výhledy (Sleduje to opravdu někdo? V reportu ze závodu to zní hezký a dodává to romantický nádech bolestí – ach jak vystřižené z evangelia), běh, euforie v cíli, pořád to stejné do kola, jenom kulisy se mění, základ zůstává bez změny, opakovaný a neměnný … A na konec jsem na všeho rezignoval, protože ta rutina byla pro mně vnitřně nepřijatelná.

A teď tady sedím a píšu tyto řádky a cítím, že něco jakoby se vracelo, jako bych měl vstoupit do téže řeky po druhé a cítím to pověstné šimrání v břiše a v zádech když o něčem začínáte snít a vymýšlíte si nové cíle, plány a nápady. Jako dítě, které připravuje bojový plán na to jak si „vypůjčit” sousedovo jablko z jabloně. Ano, myslím si, že dozrál okamžik abych se zase vrátil k běhání závodů.

V nějaké, jiné a nové formě. Jaké přesně nevím, spíš nějak cítím, než vím, kterou cestou se budou ubírat a je to proces natolik nový, že jsem se s ním ještě nestihl sžít, takže nestihl poznat jeho obrysy. Každopádně bych chtěl zkusit nové a mnou ještě nezažité zkušenosti, závody, lidi a prostředí. Ne, opravdu nebudu běhat pořád ten stejný závod dokola, to přenechám pražským excelovým běžcům.

Velkou roli a motivaci v tomto rozhodnutí je pro mě rodina. Chtěl bych prostě klukům, ukázat, že existují také jiné možnosti reality života, než jenom stereotypní obtloustlý fotr ve středním věku, který pracuje, sleduje televizi (tzn. internet) a vnitřní sebe stud splachuje alkoholem. Nejde o to, aby kluci běhali, to vůbec ne, ale o to, aby viděli, že máme velké množství různých možností a cest, a že je co objevovat, poznávat a prožívat a aby také pochopili, že je důležité mít nějaké hobby. Jak to kdysi napsal Jan Masaryk - „Musíš mít nějakého koníčka! Třebas se nauč zpaměti jízdní řády všech vlaků na celém světě. To je mi jedno. Ale mít koníčka je náramně důležitá věc. Pomůže to člověku, aby také někdy vypřáhl". Myslím si, že hlavně v dnešní pozlátkové, rychlé a vyprázdněné (obsahově) kultuře bytí, která mluví, přímo doslova řve, ale nesděluje absolutně nic, je důležité najít nějaký způsob na vnitřní rovnováhu. Bez toho jsme jako trosečníci na moři bez člunu, ono někdo by mohl namítnou, že ten malý člun na moři se nezdá jako velká výhra, ale dává člověku to velmi potřebné – naději, kterou když umíme uchopit, tak se s ní stává mocná vnitřní hradba, která nás chrání vůči vnějším negativním vlivům. Dětem můžete dát a předat různé věci nebo také „Věci”. Něco vám dovolí pořídit si nějaké materiální věci a něco jiného vám dá nadhled a vnitřní mapu do labyrintu světa „Věcí”.

Takže zase na viděnou na cestě do nového a neznámého cíle.

„Luxus není stav, nýbrž překročení hranice, prahu, za nímž zničehonic zmizí všechno utrpení.”

Sylvain Tesson, V sibiřských lesích