Orobie Ultra Trail 2016 (IT)

Na vrcholu prvního kopce je asi celá vesnice Carona, jinak to není možné, neuvěřitelný počet lidí čeká na závodníky na vrcholu, fandí, povzbuzuje a křičí. Atmosféra jako během dojezdu etapy na Tour de France. Asi ještě 10 minut po proběhnutí prvního horského vrcholu, skoro nic neslyším a pořád mě mrazí v zádech při pomyšlení na neuvěřitelnou atmosféru na kopci. Tak se fandí v Itálii! Po asi dvou hodinách běhu začínám pociťovat, že se teplota z příjemné změnila na tropickou – na zdechnutí. Už mi také dochází, proč jsou občerstvovací stanice tak blízko u sebe, v tomto horkém počasí a technickém terénu (skála, kámen a všude samé šutry) kilometry utíkají dost pomalu a místa kde by se dalo schovat ve stínu je pramálo. Na druhém horském vrcholu se opakuje atmosféra z prvního a tak se vydávám rychle dolů. Během tohoto sběhu mě míjí ital, který kolem mě proběhne jako blesk a dost mě to demotivuje. Avšak netrvá to dlouho, na velkém kamenu mu podklouznou nohy a upadá vší silou na záda a hlavu. Opravdu byla to neuvěřitelná pecka, ozvěnu úderu halvy o skálu snad bylo slyšet až v Milánu. Ital se chvíli nehýbe a já jsem v šoku a uvažuji o tom jak budu mrtvolu stahovat do údolí. K mému velkému překvapení po chvíli ital vstane a pokračuje stejným tempem dál, na moje otázky v angličtině jestli je v pořádku, jestli nechce pomoc, odpovídá ok, ok gracie. Musím říct, že během celého běhu a všech dalších sběhů jsem volil jistotu, tedy volnější běh z kopce dolů i za cenu času na víc. Od cca 40 km běžím spolu s italskou běžkyní, které tempo mi velmi vyhovuje. Na začátku tvoříme skupinu asi 12 běžců, ale její rovné a stálé tempo, kdy nepřechází do chůze ani do kopce způsobuje, že po několika kilometrech zůstáváme sami dva. Takto spolu běžíme v podstatě až do Bergama. První část běhu byla technicky i výškově mnohem těžší, než druhá polovina, která je velmi běhavá. Avšak neuvěřitelné horko znemožňuje, v mým případě, rychlý běh. I večer kolem 22:00 se teploty stále pohybují nad 30C.                                                                              

Na závěr si organizátoři připravili kolečko po okolních lesích nad Bergamem a tak když už jsem myslel, že běžíme do cíle, tak zjišťuji, že ještě musíme udělat asi 5 km kolečko lesem. Do teď nechápu proč... Samotný cíl je v úplném centru, na náměstí v Bergamu a to je opravdu paráda. Probíhat v sobotu večer italským městem, kde všechny zahrádky, restaurace a bary jsou plné a všichni vám fandí je opravdu krásný zážitek.

Běh je velmi dobře organizovaný, občerstvovací stanice jsou perfektně vybavené jídlem, pitím a informacemi, na kterém kilometru jste a kolik kilometru je do další občerstvovací stanice. Nikdy v životě jsem neviděl lépe označenou trasu. Celkově organizace je velmi dobrá a můžu tento závod doporučit, určitě to stojí za to!