ToMountainsMountain Activities

Salomon Ultra Trail Hungary 2017 (HU)

Publikováno 07.06.2017 v 10:15 v kategorii Závody, přečteno: 74x

Salomon Ultra Trail Hungary 2017 (HU) – 54km, 1800m
Na začátku roku jsem si řekl, že zkusím trochu jiný model závodního kalendáře, méně ultra závodů, více běhavých tras a rozdělit rok na dva vrcholy a zbytek závodu budu brát jako „doplňkové” běhy. První vrcholem byla Istria (110km) druhým bude UTMB (CCC). Podle toho jsem volil také výběr zbylých závodů, s důrazem na větší pauzy mezi běhy, abych zůstal po celý rok psychicky svěží. Loni jsem na konci roku byl unavený více psychicky než fyzicky a nechci, aby se to již opakovalo, dělám to přece jenom pro sebe a jako hobby. A samozřejmě, aby většina závodů byla v zahraničí, nejlépe v nějakých pro mě zajímavých a nových místech, spojuji takto dvě činnosti, které mám velice rád běh a cestování. Schválně na začátku píšu o výběru závodů a ročním plánu, aby poté bylo zřejmější, že neúspěch neznamená zákonitě vždy prohru.
hu

Závod Salomon Ultra Trail Hungary jsem měl v plánu zkusit běžet jak nejdéle to půjde s první skupinou i za cenu přepáleného začátku a pozdějšího křečovitého doběhu a ztráty času a míst, cílový čas měl byl mezi 5:30-6:00hod. Už od začátku roku jsem tento závod plánoval jako jistý druh tempového tréningu, který nikdy netrénuji, protože se mi prostě nechce, raději si odběhnu 30km a 2000m v horách, než abych někde poskakoval po silnici podle tempa a času blbých hodinek. Takže plán byl, ale jak praví jedno nepálské přísloví: „jestli chceš rozesmát bohy, tak jim řekni jaké máš svoje plány“. Ve čtvrtek před závodem se jdu rozběhat do hor a všechno je v pořádku, dokonce se mi běží skvěle, lehce, rychle a na velmi nízkých tepech, ten den jsem prostě spokojen. Druhý den během ranního běhu, cítím, že něco není v pořádku, lehkost z předchozího dne je pryč, funím jako parní válec, nohy ztěžkly, tepy jako před mrtvicí a potím se jako kdybych běžel ve skleněné sauně umístěné uprostřed Sahary v pravé poledne. Uklidňuji však sám sebe, že všechno je v pořádku, kolikrát se mi již před závodem běželo blbě, ale na závodě to byla pohodička. Takže zatím klídek, balím se, kontroluji povinnou výbavu a připravuji na cestu. Večer je mi o poznání hůř, lehké nachlazení a zvýšená teplota, alergie a problémy s dýcháním, vracející se problémy s pravým chodidlem a žaludeční nevolnost. Stále se uklidňuji, že se z toho vyspím a bude to v pořádku. V sobotu ráno se cítím lépe, takže vyjíždíme směr Szentendre. Bohužel po příjezdu na místo, je mi zase o něco hůř, ale pořád si opakuji, že ráno to bude v pohodě, hlavně nezmatkovat a zůstat v klidu. Bohužel ani tento přístup nestačil a od 4 ranní jsem více na záchodě než v posteli, všechno jídlo, které jsem snědl předchozí den je fuč a pryč je také moje naděje na rychlý a příjemný závod. Ráno na snídani nemůžu nic sníst, kromě uhlíku a jiných léků. Přesto se nevzdávám a říkám si, že jsem již přežil těžší chvíle na jiných závodech tak to aspoň pojmu jako bežecký výlet a možná se po čase rozběhnu.

hu

Na startu je „příjemných“ 30C a parno (před bouří), přesto přepínám do módu – závod – nekecej – a běž. Bohužel, ale už po prvních dvou kilometrech vím, že to dnes budu ukrutně bolet, nohy mám těžké jako kdybych běžel po kolena v blátě, želví tempo, křeče v břiše, potím se tak rychle a tak moc, že závodníci za mnou musí dávat pozor, aby se neutopili v řece potu, v obličeji mám výraz královského šaška po týdenním opiovém flámu na orbitální stanici v jiné galaktice a do toho mi v uších zní Death Grips, takže sonický klystýr a dovolená v Černobylu v jednom, prostě pohádka. Dobelhám se na 14km, a ze zbytku sil říkám: I need a doctor, dostávám tabletku, sním banán a zkouším běžet (ha, ha běžet) dál. Po chvílí, ale tabletka i banán jsou venku a toto se opakuje ještě jednou, uhlíky zabraly, takže tentokrát jsem to hezký všechno vyblinkal. Potácím se po trati, samozřejmě nesmím zapomenout na úplně rovné cestě zakopnout a rozbít si kolena, když už tak už všechno, nebudeme přece troškařit. Počítám čas a zjišťuji, že se pohybuji velmi pomalu, teplota vzduch se ještě zvedá a tak na silnici a na slunci mám pocit jako kdybych se změnil v maďarskou grilovanou klobásu, a říkám si, jak asi v tento moment musím být v Africe příjemně zima. Definitivně se rozhoduji, že končím, toto už nerozběhnu a belhat se do cíle, aby doběhnout někde před limitem totálně energeticky vyšťavený, nemá pro mě žádný smysl. Na 24km, druhé občerstvovací stanici hlásím, že končím, jsem totálně prázdný a to doslova, za poslední 2 dny jsem v podstatě nic nesnědl. Z toho bych se sbíral velmi dlouho a za měsíc mě čeká další závod v Rakousku (Bergamarathon), takže je lepši pošetřit síly, doléčit se a připravit na další závod. Z závodu, který měl být pohodička, krátký a v podstatě rovinatý běh, se pro mě stal tento závod letním maďarským masakrem s hořkou a ostrou příchutí leča. Ponaučení, nejjednodušší neznamená lehký a když tělo a zdraví, vystaví stopku, tak ani psychika a vůle nic nezmůže.

hu

Nelituji toho, že jsem to zkusil, ba přímo naopak, kdybych to nezkusil, vyčítal bych si, že možná by to přece jenom šlo a běželo by se mi po čase dobře a rychle a tak vím, že tělo, potažmo zdraví se nedá oklamat žádným tréningovým úsilím, motivací a snahou. Snažím se vždycky bojovat až do konce a posouvat svoje hranice a limity, ale někdy to prostě nejde. Tento den, 4.6. je pro mě asi prokletý, přesně před rokem jsem musel zabalit HochkönigMan Ultra v Rakousku (první DNF), také se zdravotních důvodů. Tehdy jsem byl zklamaný a měl jsem pocit, že musím rychle běžet další závod abych si dokázal, že to byl pouze neočekávaný výpadek, a že je všechno v pořádku. Teď, už vím, že není třeba nikam pospíchat, je třeba zůstat klidným a pokračovat v tom co člověk dělá. V případě většího množství závodů, a hlavně ultra, je třeba počítat s tím, že některé závody během roku vyjdou lépe, některé hůře, tak jako v životě, není každý den posvícení a nejde pořád vyhrávat a končit závody úspěšně. Tělo není stroj, ale to je přece také součástí hry zvané ultra závody v horách. Kamarád se mě po závodě ptá, jestli jsem zklamaný, ale můžu říct s čistým svědomím, že opravdu nejsem. V tento den, v tomto stavu to bylo maximum. Úspěchem je jak Vás dokážou prohry změnit a výhry nezměnit. A malebné městečko Szentendre stojí za to vidět v jakémkoliv stavu.

hu

Jestli jde o samotné závody a organizaci, nemám co vytknout, vše vyřešené skvěle od grafiky, přehlednosti stránek, ucelenosti informací, značení trasy, přesného e-mailového systému informací co – kdy – kde a bez zbytečných informací, velmi dobrého jídla po závodě, ochoty a informovanosti dobrovolníků, rychlého odbavení při prezentaci (závodník dostává jenom číslo, čip a profil trasy v obálce, na které je graficky znázorněná povinná výbava, žádné letáky, trička a podobné reklamní blbosti). Dobře vyřešené malé a drobné věci, vždy tvoří jeden úspěšný celek a Salomon Ultra Trail Hungary je opravdu organizačně povedený závod.


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?