Stubai Ultratrail 2023 (AT)

„Protože nakonec si nebudete pamatovat čas, který jste strávili prací v kanceláři nebo kosením trávníku. Tak na tu zatracenou horu vylezte.“

Jack Kerouac

Schválně uvádím, dvoje údaje o délce a převýšení, protože ve všech rakouských bězích co jsem běžel to bylo vždy stejné, délka kterou uvádí organizátor cca souhlasí, ale výškové rozdíly jsou skoro vždy vyšší. Už jsem si na to zvykl a je to taková rakouská tradice. Jakoby organizátoři nechtěli vystrašit závodnice a závodníky před závodem, tak raději uvádějí menší převýšení.

V roce 2018 když jsem přestal běhat závody a potřeboval jsem pauzu, tak jedním z posledních běhů, na který jsem se přihlásil a na konec, ale neběžel byl právě Stubai Ultratrail, tehdy jsem byl přihlášený na dlouhou trať. Závod jsem v roce 2018, ale už neběžel, jak jsem psal. Tak se mi zdálo symbolické „začít” tím čím jsem „skončil”. Hlavně, mě lákala samotná idea závodu s cílem na stubaiském ledovci ve výšce 3000m.n.m.

Tentokrát jsem, se ale rozhodl pro krátkou – dovolenkovou – trať a také nechci běhat moc dlouhých závodů v roce, protože je toho pak na mě moc, fyzicky, psychicky, energeticky a velký počet dlouhých závodů mě spíš vybíjí než nabíjí, ale jak jsem už kdysi psal, každý má jiný motor a podmínky, takže to je pouze můj osobní názor a každý ať si běhá to co a jak mu to vyhovuje. Také jsem změnil přístup, důležité není pro mě nějaký závod nebo rok, ale mým aktuálním cílem je běhat jak nejdéle to půjde, ideálně až do konce. Proto jsem také ubral z délky a náročnosti v tréningu, protože není mým cílem běhat rychleji pár let a pak skončit, teď mám cíl běhat jak nejdéle to půjde, proto běhám méně a více střídám různé jiné sportovní aktivity, abych organizmu dopřál odpočinek od stereotypního opakování stejného pohybu, jakému je tělo vystaveno v průběhu běhání.

Teď už, ale k samotnému závodu. Start je ve vesničce Neustift im Stubaital, krásné, idylické, přesně podle rakouské tradice všechno je vyřešené a dopracované, žádný vizuální smog a je vidět, že na každém detailu někdo uvažoval a řešil jej s patřičnou úctou k tradici. Na jednu stranu je to hezké na druhou moc pořádku a řádu se sebou nese jistou dávku strnulosti a fádnosti a navíc chybí tomu špetka nedokonalé improvizace. Je to hezké na pohlednici, ale jako každá pohlednice z časem vybledne, tak i normovaná krása ztratí časem svůj punc ideálnosti. V dokonalosti není krása, je tam pouze prázdnota, která nám lidem žijícím v nadměrnosti všeho připadá hezky uklidňující, ale pouze díky nedokonalostem umíme více ocenit krásu jako celek. Prostě, řečeno slovy klasika, je to pumprdentlich – je to výborné a přitom to stojí za hovno.

Start závodu je v 9:00, předtím kontrola povinné výbavy a jako, že jsem většinu závodů startoval někde z konce, teď jsem se rozhodl pro druhý extrém, z první lajny. No jo, přehnaný pocit vlastní velikosti mi tedy opravdu nechybí..., přesněji řečeno dojde mi hned v prvním kopečku za městem. Jak to říkal Trautenberk - „Já jsem tady pán, já můžu všecko!, Himl hergot donrvetr krucajs element!”

První pasáž závodu je hezky houpavá pěšinkou nad městem na horu a dolu, poté nasleduje pasáž po asfaltu, ale za chvíli zase následuje nějaká horská pěšinka, tak se to mění prvních pár kilometrů. Tato část mi moc nechutná, ale do teď nevím vlastně proč, obvykle běhám takové úseky mnohem rychleji... Poté nasleduje první delší výstup, kde se pomalu už dostávám do svého tempa a začíná se mi běžet dobře. První občerstvovačku míjím bez zastavení na druhé vezmu jeden meloun, doplním vodu a běžím hned dál.

Po první kopci se běží několik kilometrů takový singeltrack pořád nahoru a dolů a poté následuje prudký seběh do údolí. V tomto momentě jsem schválně zvolnil, nechtěl jsem moc riskovat, protože bylo mokro, bláto, kořeny, skály a kameny všechno bylo dost kluzké a raději jsem přešel do modu, nezabít se tady. Což se na konci závodu ukázalo jako více než pravdivé a teď když jsem to napsal a čtu to po sobě tak mám s toho husí kůži. Po závodě jsem se od organizátorů bohužel dozvěděl, že jeden ze závodníků v tomto úseku tratě spadl do propasti a přes rychlou pomoc od jiných běžců a záchranářů bohužel zemřel. Vrátím se k tomu, ještě na konci textu. Tato událost stála někde za mnou, takže jsem nic nevěděl a běžel svůj závod dále.

Po seběhu následuje dlouhá pasáž běhu po šotolinové cestě, vesměs pořád nahoru. V této pasáži jsem se začal cítit lépe a lépe a skoro celou část jsem běžel, v podstatě až do stanice od kudy vede lanovka na stubaiský ledovec. V tomto místě byla také občerstvovací stanice, za co jsem byl opravu rád, protože posledních pár kilometrů jsem běžel bez vody. Teplota byla ideální kolem 15C na startu a kolem 5C v cílí, takže nebylo horko, ale byla obrovská vlhkost vzduchu, takže po 5 minutách běhu jsme byli všichni mokří jako kdybychom proběhli přes nějaký vodopád, kterých bylo po cestě opravdu velké množství. A vysoká vlhkost vzduchu, také způsobila, že jsem se potil jako havíř na koncertě klasické hudby.

Na občerstovačce na mě čekala Karo a kluci co bylo hezké povzbuzení. Něco málo jsem snědl (2x kousky melounu a půlku banánu) a hlavně doplnil vodu a pokračoval na poslední výstup do cílových třech tisíc. První část se mi šla velmi dobře, ale čím jsem byl výše tím to bylo horší. A nejde ani tak o únavu, protože jsem se cítil pořád fyziky velmi dobře a čerstvě, ale začala se ozývat záda, těch 9 hodin v autě bylo znát, ale hlavně z přibývající výškou mi začalo dunět v hlavě, jak jsem přidal tak jsem měl z hlavy kostelní zvon, jak jsem zvolnil tak se to uklidnilo a čím jsem byl výše tím to bylo horší. Hold výška je znát, ale zase a jako vždy každý to má jinak nastavené. Do cíle jsem dopajdal v takovém divném rozpoložení, fyzicky ani ne moc unavený, ale zvonice v hlavě mě dost psychicky vyčerpala. Pro všechny je to stejné, takže není co řešit a z odstupem času to hodnotím jako skvělý zážitek, který mě hodně bavil až na to info, které jsem dostal v cíli.

Vždy je to smutné, nepříjemné a podivné mlhavé, když se k vám smrt připlíží a odnese jednoho člena ze společné rodiny běžců. Musím pochválit organizátory, za to jak zvládli tuto nešťastnou událost. Vzhledem k úmrtí se rozhodli závod zrušit a zrušit také vyhlášení vítězů. Klobouk dolů za takový přístup a gesto, nechť je symbolem pro jiné organizátory v případě nejhoršího. Ještě jednou opakuji slova díky a pochvaly organizátorům! Celkově celá organizace je na nejvyšší možné úrovní, od komunikace se závodníky, přehlednosti stránek, online breifing, skvělou a rychlou organizaci na místě závodu, v cíli atd. Prostě top organizace!

Až v cíli, když jsem obdržel info o nehodě, jsem si znovu uvědomil, že je to jenom zábava, jenom sport, jenom výsledek západního nadměrného volného času, je to jenom hra mě s mnou samým je to jenom krátká pohádka o hledání, je to jenom pokus o probuzení malého chlapce, který kdysi ve mě žil, je to jenom mlhavá pouť za červenou nití s jasným koncem, ale nejasným průběhem, je to jenom marný pokus podívat se za oponu velkého jeviště, na kterém všichni hrajeme svoje role, je to jenom skládačka krásně oslnivých a zároveň bolestivých střípků nicoty, je to jenom … doplň sám(a).

“Ano, chce žít, život ji nesmírně těší, ale zároveň ví, že to chci žít je upleteno z vlákna pavučiny stačí tak málo, tak nesmírně málo, aby se člověk dostal na druhou stranu hranice, za níž všechno ztrácí smysl: láska, přesvědčení, víra, dějiny. Celé tajemství lidského života spočívá v tom, že se děje v těsné blízkosti, ba v přímém dotyku té hranice, že je od ní oddělen ne kilometry, ale jediným milimetrem.”
Milan Kundera, Kniha smíchu a zapomínají