UTMB /Ultra Trail du Mont-Blanc/ 2017 (FRA)

Rudolf Krautschneider, Plachetnicí kolem světa pro pírko tučňáka.

Závod UTMB se i přes svou krátkou historii stal svatým grálem mezi horskými závody. Někteří jej nazývají největším a nejprestižnějším horským závodem světa, zase pro některé jiné je to až příliš velká a megalomanská akce. Tak nebo tak, jedno tomuto závodu upřít nelze, neuvěřitelnou a zcela se vymykající atmosféru. Na pár dnů se malebné městečko Chamonix pod Mont-Blancem stává centrem horského běhaní, kde během procházek po městě nebo okolí potkáte snad všechny, kteří v tomto sportu něco znamenají nebo znamenali. Nikde jinde se Vám asi nestane, že ráno v pekárně potkáte Zacha Millera, Tima Tollefsona, Dylana Bowmana a Davida Laney a kousek dále si François D'Haene povídá s Xavier Thévenard a Sébastien Chaigneau. Přes ulici běží Killian Jornet, Caroline Chaverot, Emelie Forsbieg, Tófol Castanyer, Ryan Sandes v kavárně na rohu posedává Jim Walmsley, kousek za městem se vyklusává Gediminas Grinius, Pau Capell a Jason Schlarb, během odpoledního výběhu potkávám Billy Yanga spolu s Sagem Canadym a Magdalenou Boulet, kteří se mě ptají na cestu zpět do města. Musím opravdu přiznat, že jsem byl až překvapený množstvím bežeckých legend na jednom místě. Označení letošního ročníku jako: „This year’s Ultra-Trail du Mont-Blanc has the strongest line-up ever assembled for a trail ultramarathon – a visceral adventure of rawness and vulnerability.“, není nikterak přehnané a výsledné vítězné časy na všech tratích to jenom potvrzují.

Několik let tomu když jsem začínal s běháním, jsem viděl první video z UTMB a říkal jsem si, že by bylo fajn někdy v budoucnu běžet tento závod. A se sny je to tak, že když opravdu něco moc, ale moc chcete a budete se tomu věnovat, tak se vám to nakonec vyplní. Mně se to povedlo a jsem za to moc rád. Je to jenom potvrzení toho, že v životě je úplně všechno možné, jenom je třeba počítat, že to nebude hned a nebude to jednoduché, ale o to větší radost pak pocítíte, když se vám to povede. A tímto se zase vracím na začátek, proč je tento závod tak výjimečný? Právě proto, že pro většinu běžců je samotná možnost startu splnění dětského snu a naplněním několik let dřiny, obětování a čekání na tento moment. Všechny tyto emoce a energie vytvářejí zcela neuvěřitelnou a absolutně jedinečnou atmosféru během celé akce UTMB. A je úplně jedno jestli jste negativně nestavení k tomuto závodu, stejně vás po příjezdů do Chamonix zcela pohltí atmosféra, přežvýká a na konci vyhodí jako nového člověka – snílka, který dokázal, že hranice jsou jenom v naší hlavě. Proto neváhejte snít a nezapomeňte také sny naplňovat, protože se velmi často – udělám to později mění na nikdy. Není na co čekat!

Trochu delším úvodem jsem chtěl jenom částečně přiblížit atmosféru závodu. Po lednovém pozitivním výsledku losování (závodníci, kteří se hlásí na UTMB musí mít dostatečný počet ITRA/UTMB bodů a teprve poté jsou zařazeni do losování) jsem se rozhodl, že UTMB (CCC) bude pro mě druhým vrcholem roku a vše jsem směřoval k tomuto závodu. Jak se později ukázalo, byla to zatěžkávající zkouška hlavně pro moji psychiku. Všechno probíhalo hladce, ale několik týdnů před startem se všechno pokazilo, během seběhu z Lysé hory jsem si rozdrtil příčnou klenbu v pravém chodidle, ale samozřejmě jsem běhal dál i přes bolest a tak se postupně přidal drobný zánět v lýtku. To mě omezovalo, ale věřil jsem, že se toho rychle zbavím. Bohužel týden před závodem jsem onemocněl a měl jsem problém vyjít po schodech do druhého patra, funěl jsem jako pokažený parní válec. Do všeho se přidaly žaludeční problémy a dokonce jsem začal uvažovat o tom jestli vůbec jet na UTMB v takovém mizerném stavu. Rozhodl jsem se však, že zkusím všechno doléčit alespoň tak abych mohl závod odběhnout v úsporném režimu. UTMB je jako Tour de France, a to se nevzdává! Do Francie stejně odjíždím se smíšenými pocity, ale s bojovnou náladou. Na transport jsem vybral leteckou dopravu a musím přiznat, že to byla skvělá volba. Mnohem rychlejší, pohodlnější a také mnohem levnější než se trmácet 1600km autem v jednom směru. Po příletu do Genevy nás vítá slunečné počasí, 30C a parno na zdechnutí. Odpoledne se jdu vyklusat do hor poblíž Chamonix a cítím se úplně prázdný, bojovnost i nálada jsou na nule. Avšak, zase se potvrzuje, že člověk se nikdy nemá předčasně vzdávat.

Den před startem se počasí razantně mění, prší a je zima a já se cítím mnohem lépe než předchozí den. Odebírám startovní číslo a procházím kontrolou povinného vybavení a jdu se rychle najíst. Čím více tím lépe. Chladné a deštivé počasí a několik francouzských La petit café a sladkostí mi zvedají zase náladu. Večer dostávám informace od organizátorů, že se trasa nebude měnit, ale z důvodu očekávaného ochlazení a sněžení na horách je třeba počítat s teplejším oblečením. Tuto informaci v podstatě ignoruji a říkám, si že trocha sněhu nikdy není na škodu. O několik hodin později budu proklínat všechny a všechno a budu se tak klepat ze zimy, že při pokusu napít se vody z láhve si málem vypíchnu oku. Jedno velké ponaučení zima na 2000m.n.m v Alpách není to samé co zima v Beskydách. Mám se ještě hodně co učit. Na startu do italského Courmayer nás vezou autobusy a před startem se řadíme do předem vybraných číselných koridorů a pak už jenom čekáme na start. Uvažuji o několika posledních letech, o tom jak jsem jako 100kg tlusťoch nemohl odběhnout ani jeden kilometr aniž bych se nemusel několikrát zastavovat, uvažuji o to, jak je lidská vůle a touha zvláštním výtvorem evoluce nebo snad něčeho jiného? A už je tu start, probíhá se městem a začínáme pomalu stoupat na první kopec Téte de la Tronche (2584m, 9km). Výstup je příjemný, počasí hezké asi 15C a sluníčko, nad hlavami nám lítají drony a vrtulník s kameramanem. Za chvíli až jsem na vrcholu, ze kterého je opravdu překrásný výhled na Courmayer a Mont-Blanc, paráda! Nasleduje traverz přes Refuge Bonatti až do údolí Arnuva kde je neuvěřitelná spoutá lidi, kteří vytvářejí atmosféru jako během horské etapy na Tour de France. Doplním jídlo a pití a vydávám se na další kopec Gran col Ferret (2537m, 30km). Míjím závodníky z Argentiny, Ekvádoru, Austrálie, Venezuely, Canady, USA, Costa Ricy, Japonska, Číny, Indonésie, Turecka a nevím ještě jakých jiných zemí. Pod vrcholem Gran col Ferret míjím závodníka, který vypadá jako Bob Marely s dredy skoro až po zem. V duchu přemýšlí, o tom neuvěřitelném, barevném, unaveném a upoceném mixu všech možných národností, kultur, náboženství, který právě probíhá kolem Mont-Blancu. Jak by asi na tyto běžce reagovali průkopníci alpinizmu, kteří více jak 100 let tomu začali psát dějiny nové formy lidského snažení – horolezectví.

Po výstupu na Gran col Ferret se dostáváme na území Švýcarska a před námi je dlouhý seběh do údolí. Počasí se také začíná radikálně měnit mlha, silný vítr a zima. První část seběhu je příjemně běhatelná po alpských loukách a cestičkách, za to druhá část mě opravdu nebaví. Několik kilometrů dolů po silnici dokonale rozbíjí moje „poškozené“ pravé chodidlo a celou nohu a citelně musím zpomalit, protože bolest je někdy tak velká, že dokonce během seběhu padlo i několik slziček. Před výstupem do Champex-Lac (1477m, 55km) se rozprší a mě poprvé, ale zatím jenom lehce, začíná být zima. Na občerstvovací stanici zase doplním vše potřebné, oblékám dlouhé kalhoty a bundu, protože předpověď počasí na noc je zima, sníh a na vrcholcích hor mínusové teploty. Stejně, ale během toho jak vycházím z Champex-Lac dostávám první lehkou zimnici a začínám se třepat, přidávám do tempa, abych se zahřál a funguje to. Tato část závodu, byla pro mě nejtěžší, ne fyzicky, ale psychicky. Noční výstup na Bovine (1987m, 64km) je pro mě utrpením, sněží, je zima a silný vítr a k tomu přichází psychická a energetická krizička. Rychle sním gumítky GU a zapíjím je Colou se solí a světe div se po několika minutách, je všechno pryč a já dokonce poslední 2km do kopce běžím. V chatě na La Glete oblékám střední vrstvu, a děkuji organizátorům, že povinná výbava je tak velká a přísně kontrolovaná. Myslím si, že díky povinné výbavě jsem dokončil tento závod a neumrzl někde na horách. Slibuji si tímto, že už nikdy nebudu brblat nad povinnou výbavou a jejím smyslem. Dostalo se mi obrovské lekce pokory. I přes to, že jsem oblékl na sebe všechno co bylo v povinné výbavě, tak po vyběhnutí z horské chaty do sněhové vánice, je mi taková zima, že nemůžu udržet rovný směr běhu, dostávám křeče do všech svalů, tak strašně se třesu zimou, že mi několikrát vypadají hůlky z rukou, oči mám plné slz, takže prdlajs vidím, do toho je tma, sněží, mlha, bláto po kotníky a čelovka jak naschvál nějak blbne, takže běžím v podstatě poslepu. Vím, že se nemůžu zastavit, jednak nemám už žádné jiné oblečení a za druhé zastavení by znamenalo jistý konec závodu, možná ještě něco horšího a organizátoři by mě nejspíš našli až příští jaro.

Zase přidávám do tempa, abych se rozehřál, hlavou se mi honí nejrůznější věci, o smyslu toho všeho, proč to vlastně dělám, proč nejsem právě teď někde v klidu doma, trvá to několik minut, než se organizmus zase dostane do pracovní teploty, ale pro mě těchto několik minut je jako několik let. Opravdový očistec! Když se dostávám do Trientu (1300m, 71km) vím, že teď už to dokončím, nálada je rázem lepší a jako mávnutím kouzelného proutku je všechno jinak. Před několika desítkami minut jsem si myslel, že je konec a teď vím, že to vyjde. I přes noční hodinu je v Trientu spousta lidí, kteří neuvěřitelně fandí a povzbuzují, velmi hezké. Další kopec Catogne (2027m, 76km) je pro mě příjemný i přes déšť a sníh, se cítím celkově lépe, dokonce ani pravá noha už tolik nebolí. Část z Vallorcine (1260, 81km) je nejvíc technická z celé trasy, spousty kamenů, skal, mokrých kořenů a to prodlužuje poslední kilometry. Poslední dva kopce už jsou v podstatě v pohodě, hlídám si abych nezapomněl na jídlo a pití a těším se na poslední kopce Tete aux Vents (2130m, 89km) a La Flegere (1860m, 93km), po kterém následuje už jenom 8km seběh do Chamonix. V seběhu opět přemítám, nad neuvěřitelnou lidskou touho a nezlomností, která je naší součástí a pomáhá nám vytvářet nové rozměry chápaní sebe samých. Je až neuvěřitelné, co člověk může dosáhnout, když opravdu chce. Poslední kilometry to je obrovská radost a pocit zadostiučinění!

Po doběhnutí odebírám finisherskou vestu a jdu směrem na chatu, kde jsem ubytovaný, potkávám spousty lidí, a všichni mi gratulují v různých jazycích. Potkávám partu mladých chlapců arabského původu, kteří ke mně přicházejí a všichni mi potřásají rukou a gratulují o kousek dál jsem ještě více překvapený tím, že mě zastavuje beze slova trojice Japonců, kteří se mi klanějí. Toto se Vám může stát asi jenom na tomto závodě.

Organizace závodu je na nejvyšší možné úrovni a všechno perfektně a přesně funguje. Organizátoři závodu vyznačují nové trendy a nové směry, kterým se budou v budoucnu ubírat zbylí organizátoři závodu a budou se snažit napodobit dokonale promazaný organizační stroj jménem UTMB.

Nedosáhl jsem na čas, jaký jsem si plánoval (plán 17-18hod., konečný čas 20hod.), nebyl jsem v takové fyzické, psychické a hlavně zdravotní pohodě, jako jsem si přál, ale i přes to všechno a možná právě díky tomu, mám z toho závodu obrovskou radost. Takže když mám být zcela upřímný, před závodem jsem se trochu bál a možná i byl trochu lehce kriticky nastavený k tomuto závodu, ale po jeho absolvování, je všechno jinak. Některé věci si člověk musí prožít sám aby je pochopil a mohl zhodnotit. Když budete moct, neváhejte se přihlásit na tento závod, určitě nebudete litovat nebo se jenom přijeďte podívat, jako diváci do Chamonix v době konání UTMB, budete mít jedinečnou možnost uvidět v přímém přenosu, jak se plní lidské sny. A kdo ví, možná je to nakažlivé a budete mít to štěstí a nakazíte se infekcí snění a bakterií dětské touhy, která kdysi dávno byla naším hlavním motorem po poznávání, dobrodružství a hledání nových světadílů a příběhů.

Video - UTMB 2017 Best Of