Wielkolud Ultra 2016 (PL)

Na konec září jsem si naplánoval Nezmara Ultra, ale bohužel organizátor se rozhodl, že v tomto roce, se uskuteční pouze varianta Skymarathon. Takže nastal čas na hledání ultra běhu v tomto termínu, náhodou jsem objevil, že ve stejný den se koná v Polsku první ročník Biegu Wielkoluda. Trasa vypadala zajímavě a nebylo to daleko, takže jsem se velmi rychle přihlásil a těšil na novou zkušenost, lidi a hory, ve kterých jsem ještě nikdy nebyl (Beskid Wyspowy). Na start, který byl v Rabce Zdrój nás odvážejí autobusy a přes hory se vracíme zpět do cíle, kde byla také kancelář závodu, do Mysłowic. Na startu je nás opravdu málo asi 25 běžců, je zima, co mi vyhovuje, od startu se tvoří první skupina, já raději běžím svým tempem v druhé skupině.

Tempo mi vyhovuje, trasa je celkem zajímavá a místy dost technická. První problém nastává při druhém sběhu, kde zakopnu o kořen a při pádu zničím číslo, levou dlaň a pravé koleno. Po rychlé kontrole pokračuji dál a dobíhám skupinu, ve které jsem běžel. Zjišťujeme, že velká část trasy není značená, nebo je značena velmi sporadicky, takže nabíháme prvních pár kilometrů na víc, ale to nejhorší nás teprve čeká. Na třetím vrcholu nás organizátor posílá cestou dolů a ujišťuje nás, že cesta není značená, že to nestihl, ale že tudy vede trasa. Celá skupina sbíhá v podstatě až do údolí, abychom zjistili, že jsme úplně na druhé straně kopce a v špatném údolí.

No nic takže zase míříme zpět na kopec (tolik vulgárních slov, které padly během tohoto výstupu, jsem posledně slyšel v hospodě plné horníku). Nemůžeme najít trasu, bloudíme večer lesem, až po cca 2 hodinách zázrakem najdeme značení a vracíme se zpět na trasu. Na první občerstvovací stanicí dobíhám s tímto skórem: bez čísla, naražené, opuchle a roztržené pravé koleno, pochroumaná levá ruka, 20 kilemtrů a 400 m výškových na víc (podle plánu jsem měl být na 30 km, ale díky večernímu orienťáku mám o 20 km na víc, takže 50 km). Po prvé uvažuji o tom, že to zabalím. Ani nevím proč, ale vydávám se dál na trasu, s tím, že ještě kousek poběžím a pak to zabalím. Vychází slunce a mě se velmi dobře běží, předbíhám jiné závodníky, a dokonce uvažuji o tom, že to možná přece jenom dokončím. V tom zjišťuji, že velmi dlouhou jsem neviděl žádné značení, nevím kde jsem a jsem opravdu velmi naštvaný, ale uvědomuji si, že to nic neřeší. Takže vytahuji mapu, kterou jsem dostal od organizátorů (po poprvé v životě) a snažím se přijít na to kde jsem, po asi 30 minutách prodírání se křovím nacházím značení trasy. K mému velkému překvapení s úplně jiné strany, než přicházím já a než vede trasa, běží jiný závodník. Říká, že odbočka není značená a že také díky mapě našel cestu.

Tvoříme dvojici, a běh nám tak rychleji utíká, běžím spolu asi do 70 km (pro mě již 95 km). V kopci mi však utíká, přece jenom cítím kilometry na víc. Poslední část už o ničem nepřemýšlím, jenom běžím, aby byl co nejrychleji v cíli a měl to za sebou. Po proběhnutí cílem ihned mířím za organizátory, kteří když mě vidí se hned omlouvají, za člověka, kterého poslali na ono inkriminované místo, že prý nevěděl kde je přesně trasa, a že se omlouvají. Je mi to už v celku jedno, no možná trochu lituji, protože tak jsem doběhl na šestém místě, ale kdybych běžel 95 km a ne 120 km tak bych byl asi na třetím místě. Ono v podstatě je to jedno, je to jenom sport a zábava, nic víc.